Kdy v EU a České republice nastane ekonomické oživení? Makroekonomická úvaha Petra Zahradníka

V pokročilé fázi podzimu nastaly dost silné důvody proto, abychom si učinili inventuru ohledně aktuální podoby dopadu pandemie na ekonomický vývoj EU i České republiky. 

Těmi důvody jsou především čerstvě zveřejněná podzimní ekonomická prognóza Evropské komise, dosažení dohody mezi Radou EU a Evropským parlamentem ohledně podoby budoucího financování EU  i ostrý start  vyjednávání o podobě státního rozpočtu České republiky na příští rok. 

Oproti jarnímu období se mnoho věcí změnilo či vyvinulo, leč podstata zůstává stále stejná. Ekonomická aktivita zůstala rukojmím bezprecedentního exogenního neekonomického šoku. Zjištění a poznání má bohužel zatím daleko k tomu, abychom nastalou situaci označili za lichotivou. Podstatně pravdě blíže je pojmenování, které bychom si s laskavým dovolením vypůjčili právě z oné unijní prognózy: přerušené oživení. Bohužel stále s velkým otazníkem ohledně délky a intenzity tohoto přerušení.

Vlastně poprvé v moderní ekonomické historii zažíváme opravdový globální otřes, kdy se jen velmi omezeně můžeme spoléhat na to, že nám nějaká podoba vnější poptávky napomůže dostat se z této nedobré situace. Globální poptávka je stejně tak oslabená jako ta domácí, byť v každé zemi se struktura redukované poptávky projevuje jinak. Je však současně pravdou, že redukce objemu zahraničního obchodu a investic byla převážně doménou jarní fáze pandemie, kdežto pokles domácí poptávky, spotřebitelské i investiční, bude zřejmě daleko patrnější v průběhu podzimu a přelomu roku.

Každopádně však dosud přineslo největší propad ekonomické aktivity v Evropě za mnoho uplynulých dekád letošní II. čtvrtletí a po přechodném letním nadechnutí a pozitivní korekci se ve IV. čtvrtletí opětovně řítíme prudce dolů. Návrat ekonomického výkonu na úroveň před začátkem pandemie se tak odkládá nejdříve až na pokročilou fázi roku 2022, spíše však až na rok následující[1].

Za pozornost stojí, že oproti razantnímu poklesu ekonomické aktivity je nárůst míry nezaměstnanosti zatím velmi mírný. Vyplývá to z toho, že zabrala kompenzační opatření, která však jsou dlouhodobě obtížně udržitelná a riskantní, též z důvodu iluzorního „efektu růžových brýlí“; ten způsobuje klam, že pokud člověk pracuje nikoliv na svůj plnokrevný pracovní výkon z důvodu komplikací, které přinášejí zavedená restriktivní opatření, a přitom má stále zajištěný příjem, netrpí v reálném čase vlastně žádnou újmou. Ona iluze spočívá za prvé v tom, že peníze mohou brzy přestat chodit, neboť zaměstnavatel se rozhodne, že „to již nemá cenu“, a podnik zavře. 

Za druhé proto, že klesá-li rekordně ekonomický výkon a přitom zaměstnanost je stále více méně stabilní a nominální příjem též, klesá výrazně produktivita i využitelnost pracovních kapacit, neboť jednotkové náklady práce rovněž prudce rostou. Za třetí, pokud tato situace potrvá delší dobu, zvyšuje se riziko, že takto vyplacené peníze se začnou chovat inflačně, což by však následně naráželo na opačný trend výrazného poklesu koupěschopnosti. A konečně za čtvrté, pokud dojde k „přenošení“ těchto opatření po delší než nezbytnou dobu, přijde trh práce o přirozenou flexibilitu přelévání lidských zdrojů do perspektivních ekonomických oborů z důvodu preference uměle garantované „jistoty“.

Velmi silný a bezprostřední dopad má nastalá situace na veřejné finance; došlo ke skokovému zhoršení fiskální disciplíny, měřené jak výrazným zvýšením rozpočtového schodku, tak nárůstem zadlužení veřejného sektoru. V tomto ohledu má Česká republika – stejně jako v případě nezaměstnanosti – výraznou komparativní výhodu oproti průměru EU. Relativně nízká míra zadlužení jí umožňuje se krátkodobě daleko více zadlužit a  pokrýt tak nezbytné výdaje spojené s pandemií, aniž by došlo  k překročení limitních hodnot obezřetného fiskálního hospodaření. A navíc nízká míra nezaměstnanosti nepovede k dodatečným nárokům na veřejné finance v té míře, jak je obvyklé v zemích, kde nezaměstnanost je nadprůměrně vysoká.

Ono zhoršení fiskální disciplíny je odrazem negativního vývoje jak na příjmové, tak výdajové straně. Ta výdajová bude muset počítat s dodatečnými položkami na sociální a kompenzační účely i pro akceleraci ekonomického oživení, kdežto příjmová strana bude ovlivněna obrovskými výpadky v důsledku poklesu hospodářského výkonu (především v případě přímých daní a povinného pojistného) i omezené poptávky (především u nepřímých daní).

Inflační vývoj zůstává zatím velmi zastřený. Jak jsme již poukázali výše, představuje nynější situace na jedné straně bezprecedentní poptávkový šok, který se však kvůli robustním kompenzačním opatřením dosud reálně v plném rozsahu neprojevil, resp. byl odsunut do budoucna. Převažující je určitě aktuální sentiment, že ve střednědobé budoucnosti se oslabená poptávka na cenovém vývoji projeví. 

Na úroveň průměrné evropské inflace by se tak ta česká mohla dostat přibližně v horizontu 3 let, za předpokladu kursové apreciace i dříve. Na druhé straně však ignorovat nelze ani protichůdný trend, kdy v případě opravdu razantního poklesu výstupu a přetrvávajících kompenzací výpadku přirozeného příjmu, ve spojení s pokračující monetární expanzí, může krátkodobě hrozit riziko inflačního vzlínání, jehož intenzita však bude zřejmě přehlušena právě okolnostmi na straně poptávky.

Stále tak žijeme v prostředí bezprecedentní nejistoty a rizik, u kterých je vyšší pravděpodobnost jejich dalšího zhoršování, než že by se tato postupně zmírňovala. Vyplývá to z praktické nepredikovatelnosti doby trvání i intenzity pandemie. K tomu je nutné též kumulativně připočíst již uskutečněné ztráty a újmy z jarního období, které mnohé firmy, zvláště pak v nejvíce zasažených odvětvích, byly s to ještě zvládnout, ale podzimní vlnu již budou zvládat jen s krajními obtížemi, případně již bude zcela nad jejich síly. Příslovečné světlo na konci tunelu tak závisí na rychlosti farmaceutického průmyslu připravit účinnou vakcínu a tuto spravedlivě distribuovat potřebným. Věřme, že tato nepochybně zlomová situace se blíží a přinese kýžený obrat směrem k novému normálu.