O tom, jak aktuálně vypadá trh fúzí a akvizic a co ho letos čeká, hovořil v magazínu E15 Štěpán Flieger, vedoucí týmu M&A v EY Česká republika.
Zatímco rok 2021 se na trhu fúzí a akvizic nesl ve znamení dozvuků pandemie, ten loňský nejvíce ovlivnila válka na Ukrajině. Kvůli složitějšími oceňování firem obě strany potenciálních obchodů déle vyčkávají a doba uzavírání transakcí se tak prodlužuje. Úspěchu českých byznysmenů v zahraničí to ale nezabránilo, říká expert na fúze a akvizice Štěpán Flieger, který ve společnosti EY vede oddělení fúzí a akvizic v Česku. „Česká ekonomika je nadměrně kapitálově vybavená. Slovenská ekonomika je zhruba poloviční velikosti, ale z hlediska fúzí a akvizicí je pouze asi čtvrtinová.“
Máme za sebou další složitý rok nejen z pohledu ekonomiky. Jak si s tím poradil trh fúzi a akvizic ve srovnání s těmi předchozími?
V porovnání s rokem 2021 došlo ke zpomalení, ale ne nijak významnému. Z hlediska počtu transakcí jsou na tom oba roky podobně, možná byl loňský rok slabší o jednotky, maximálně deset procent. Takže rozhodně máme stále dost práce, jen se trochu pozměnila. Obecně se dá říct, že transakce trvají déle, protože spousta firem funguje na trzích, které jsou momentálně enormně rozkolísané. Kromě těchto trendů bych ale určitě vypíchl skutečnost, že řada českých kapitalistů uzavřela velké transakce v zahraničí. V tomto byl rok 2022 určitě výjimečný. Expandovala například Česká zbrojovka, kolínská Draslovka, Loterijní zahraniční odnož skupiny KKCG společnost Allwyn, dále Czechoslovak Group nebo i realitní společnost CPI. To je přitom výčet jen těch největších transakcí.
Když se ale vrátím k původní otázce, tak impozantní z pohledu uzavřených transakcí nebyl ani rok 2021, nebo se pletu?
Máme hrubé odhady, které je třeba brát s rezervou, a podle nich se loni na českém trhu dokončilo asi 150 transakcí s hodnotou minimálně vyšších desítek milionů korun. Což je plus minus stejně jako v roce 2021. Historicky na tom trh byl i lépe, třeba na úrovni 200 transakcí, ale to byly spíše výjimečné roky. Loňský i předloňský rok považuji stále ještě za úspěšné a robustní.
Po pandemii a kvůli válce je těžké oceňovat
Můžete rozvést, proč dokončení transakcí trvá meziročně déle i navzdory tomu, že veškerá protipandemická opatření oproti roku 2021 opadla?
Je to právě tím, že v této době je velmi složité cokoliv ocenit. Například sektor e-commerce – ten v pandemických letech extrémně rostl, ale postupně došlo ke korekci a nikdo neví, kde se stabilizuje jeho nová standardní úroveň. Na celou řadu sektorů pak ještě navíc dopadla válka, u níž budoucí dopady nelze předvídat už vůbec. Obě strany proto čekají na co nejaktuálnější a nejstandardnější čísla z firem, trhů i ekonomik a také na vývoj mezinárodní politiky, aby se při transakcích nespálily vlivem špatného načasování.
Korekce v ocenění už podle všeho nastala v technologických firmách. Pociťujete to i v Česku?
Drtivá většina ocenění firem není veřejná. Výjimkou je, pokud je firma obchodovatelná na burze. Ale samozřejmě, obecně už to cítit je, v Česku to vidíme třeba právě v oblasti e-commerce. Když se podíváte na technologické firmy, které jsou zalistované na burzách, tak je jasně vidět, že jejich hodnota klesla, zejména pokud nejsou ziskové. U technologických firem a startupů je situace taková, že investoři mají sice stále dost kapitálu, který jsou ochotni použít, ale zároveň jsou mnohem opatrnější a vybíravější než třeba před rokem nebo před dvěma. Jinými slovy, investiční společnosti se v tomto oboru vracejí zpátky k běžným finančním ukazatelům, fundamentům, a takzvanými “hokejkovými grafy” (prognózy silného růstu výkonnosti firem v budoucnosti, pozn. redaktora) už se uchlácholit nenechají. To je další výrazná změna loňského roku.
Jaké firmy jsou dnes na českém trhu nejčastěji k prodeji?
Primárně jsou to sektory, které jsou méně závislé na ekonomickém cyklu a které nejsou tolik ovlivněné cenami energií – třeba telekomunikace, IT nebo i strojírenství s vyšší přidanou hodnotou a podobně.
Z pohledu fúzí a akvizic nás čeká dynamický rok
Co rozhodne o tom, jak se trh fúzí a akvizic bude vyvíjet letos?
Podle toho, co vidíme a na čem pracujeme, předpokládám, že tento rok bude z pohledu fúzí a akvizic minimálně stejně dynamický jako loni. Možná, že se dočkáme i pozitivního překvapení. Uvidíme, jak se bude vyvíjet makroekonomická situace. Rozhodující bude také vývoj na Ukrajině nebo to, jak se Čína bude vracet na trhy po dlouhém a přísném lockdownu. Pokud bude návrat úspěšný, může to mít pozitivní vliv na globální HDP, zároveň to ale může znamenat přetrvávající vysoké ceny energií, zejména plynu pro Evropu, protože si Čína s Evropou konkurují na trhu dodávek LNG.
Na začátku rozhovoru jste mluvil o úspěchu českého kapitálu v zahraničí. Přesto, v Česku zůstává celá řada sektorů dominantně v rukou zahraničních investorů. Dočká se český kapitalismus doby, kdy mobilní operátoři, banky, potravinové řetězce nebo třeba velké pivovary budou z většiny české?
To si upřímně nemyslím. Jsme součástí Evropské unie, což je jeden trh, takže je logické, že jsou u nás i zahraniční investoři. Tyto sektory jsou navíc specifické. Nikomu z velkých byznysových hráčů moc nedává smysl, aby byl na trhu mobilních operátorů nebo supermarketů čtyřkou nebo pětkou. Tam ty marže nejsou. Domácí byznysmeni tedy logicky zůstávají ve svých oborech a investují své peníze a energii tam, kde jim to dává smysl. Naopak si myslím, že v telekomunikacích a třeba bankovnictví přijde další konsolidace a posílení těch největších, tedy většinou zahraničních hráčů.
V bankovnictví se ale nyní koncentruje český kapitál ve společnosti Moneta. Skupina PPF spolu s J&T a podnikatelem Pavlem Tykačem už drží více než polovinu akcií této středně velké banky. Ani tohle k posílení českého kapitálu v bankovnictví nepovede?
Ano, tohle je zajímavé, ale je zde stěžejní otázka. Má Moneta šanci vytvořit českého bankovního šampiona, nebo to nakonec dopadne celé jinak a stane se zajímavým cílem pro někoho zvenčí? Pokud by přišla výhodná nabídka ze zahraničí, budou, myslím, rozhodovat peníze, nikoliv emoce.
Je takový stav pro českou ekonomiku výhodný?
Já bych na to vůbec nenahlížel takhle, protože jsme v Evropě na jednom společném trhu. Nutno říct, že na to, jak je česká ekonomika veliká, respektive malá, je nadměrně kapitálově vybavená. To se v praxi projevuje třeba už tím, kolik velkých investičních skupin tady podniká – PPF, J&T, EPH, KKCG, Penta, CPI a mnoho dalších. Všichni tito hráči přemýšlí minimálně v evropském měřítku. Česká republika je v tomto kontextu extrémně malá a těmto gigantům nestačí. Předpokládám ale, že když se v Česku objeví příležitost hezky výnosného byznysu, své podnikání zde rádi rozšíří. Znalost domácího trhu může hrát v takovém rozhodování zásadní roli. V praxi se to může projevit podobně, jako když se španělská O2 rozhodla opustit český trh. Motivace PPF byla primárně byznysová, ne nutně „patriotická“.
Když jste zmínil J&T a Pentu, tak to jsou spíše československé společnosti. Jak je na tom Slovensko ve vybavenosti kapitálu?
To je zajímavé. Na to, že je slovenská ekonomika zhruba poloviční velikosti oproti české, tak z hlediska fúzí a akvizicí je pouze asi čtvrtinová.
Čím to je?
Obecně lze říct, že větší trh láká více kapitálu, a dost možná se v Česku i lépe a dříve zvládla privatizace.
Propouštění nás nečeká, přehřátý trh se spíše uzdraví
Zatím jsme zmínili skupiny, které mají z většiny počátky právě v privatizaci. Jak se na poli transakcí daří prosazovat nové generaci úspěšných podnikatelů?
Zatím rozvíjí především svůj hlavní obor. Je ale jen otázkou času, kdy svůj byznys také rozvětví. Vezměte si zakladatele Avastu, kteří dlouho podnikali jen v IT. Když ale získali kapitál prodejem části akcií, spoluzaložili family office a začali sami investovat vydělané prostředky. Koupili například textilku PFNonwovens, investovali třeba do Rohlíku a podpořili celou řadu dalších startupů. To samé se dá časem očekávat i u mladších miliardářů. Kapitál bude dále investován a povzbuzovat nové talenty.
Už nyní má český kapitálový trh problémy s nedostatkem zájmů investorů. Co by se stalo, kdyby pražskou burzu opustila Moneta anebo dokonce i zestátněný ČEZ?
Je zřejmé, že ČEZ je jeden z hlavních titulů, takže v momentě, kdy by byla společnost delistovaná, pražská burza dostane nálepku ještě lokálnějšího parketu. Celková kapitalizace burzy by významně poklesla a pro zahraniční investory by byla méně lákavá. Loni se přitom ukázalo, že pražská burza svou funkci plní dobře. Celá řada českých firem si na ni došla pro růstový kapitál a další to zvažují. Kaňkou na tomto trendu je skutečnost, že zatím nejde o moc velké firmy.
Ve světě a částečně i v Evropě se začíná mluvit také o propouštění a recesi. Máte z českého trhu stejné signály?
Spíše ne. Český trh a země střední Evropy obecně jsou specifické v tom, že mají extrémně nízkou nezaměstnanost. To znamená, že do tohoto ekonomického cyklu zpomalování jsme vstupovali s tím, že máme enormní množství neobsazených pracovních pozic. Takže se domnívám, že dojde spíše k uzdravení přehřátého trhu práce, než k čemukoliv jinému. Spousta firem si uvědomuje, že pokud někoho propustí, nebude jednoduché ho získat zpět. Na druhou stranu si lze představit, že řada firem propustí ty zaměstnance, které nabrala jen kvůli tomu, že kvalitnější pracovník na trhu zkrátka nebyl.
A zmíněná recese? S firmami se přece bavíte.
To ano, ale jejich nálada je odlišná skutečně případ od případu. Řada z nich je naopak velmi optimistická a zakázek má dost. Pravdou je, že v některých sektorech přetrvávají problémy s dodavatelskými řetězci, ale pokud se v tomto ohledu situace nezhorší, samy o sobě by vést k recesi neměly. Ekonomika zpomaluje, to je zřejmé. Ale, zda statistici potvrdí technickou recesi, tedy z pohledu HDP dva po sobě klesající kvartály, teprve uvidíme. Důležitější by nicméně byl fakt, jak by taková recese byla hluboká.
Minimálně ve zpracovatelském průmyslu už jsou znát velké finanční potíže. Do insolvence spadla například společnost Vítkovice Gearworks z holdingu Witkowitz. Mohou padnout i další?
Mohou, ale je potřeba se na každou firmu dívat individuálně. Do problémů se dostávají především ty, které byly orientované na východní trhy. To je i případ společnosti Vítkovice Gearworks. Řada z těchto provýchodních firem na tom byla před válkou podobně, a pokud se na západních trzích neprosadí, bude mít finanční potíže. Postižený je i sektor automotive, kde už delší dobu klesají marže a firmy tak ztrácejí finanční polštář pro horší časy, které dost možná přijdou. Pak je tady třetí skupina firem, které enormně rostly v období pandemie, nainvestovaly velké sumy do svého rozvoje a nyní se tyto investice ukazují jako předimenzované. To je i případ výrobce roušek a respirátorů Batist Medical, který se dostal do problémů (pozn. redaktora).
Vysokou inflaci zaplatí občané a věřitelé
Když ještě na chvíli zůstaneme v makroekonomice, jak hodnotíte počínání vlády a centrální banky z pohledu podnikatelského prostředí?
Byť nejsem makroekonom, dovolím si odpovědět. Co se týká hospodářské politiky, tak je jasné, že veřejné rozpočty jsou pod velkým tlakem. Veškerý soukromý sektor si to naštěstí uvědomuje, takže možnost snížení daní nikdo ani nečeká. Vláda naopak logicky začíná mluvit o možnosti zvýšení některých daní. Ale nemyslím si, že by se mělo sahat na sazby daně z příjmů právnických osob, což je pro byznys samozřejmě zásadní.
U měnové politiky je situace složitější. Česko má půl roku stabilní úrokovou sazbu, přičemž inflace mezitím nejprve dále rostla, nyní trochu zpomalila, ale obávám se, že částečně už podle všeho v ekonomice zakořenila. Dobře je to vidět třeba na růstu mezd. Výsledkem je, že vysokou a dlouhodobou inflaci zaplatí všichni občané a zejména věřitelé. Je otázkou, zda by neměla být monetární politika dočasně agresivnější a sazby nastavit ještě výš, s cílem dostat inflaci pod kontrolu rychleji. Mělo by to ale samozřejmě i negativní dopady na vývoj hospodářského produktu, s čímž je třeba počítat.
Platí to i přes skutečnost, že už dnes nečekaně klesají ceny energií na burze a inflace by tak mohla postupně zpomalovat?
Podle mne ano. Protože, než se tento vliv propíše do ekonomiky a spotřebního koše, ještě to nějaký čas potrvá. Navíc jiné spotřební položky dále zdražují, jako třeba potraviny. Nestabilní cenová hladina je z hlediska plánování a investic opravdu velký problém. Bojím se, abychom si na vysokou inflaci prostě nezvykli.
Už dnes jsou nicméně úrokové sazby velmi vysoko, na úrovni sedmi procent. Kromě drahých půjček od bank jsou mimo hru také korporátní dluhopisy, protože investorům nepokryjí ani inflaci. A z evropských burz se kvůli nervozitě stahují i retailoví investoři. Kam si tedy má jít růstová firma pro peníze?
Vzhledem k tomu, že jsme proexportní ekonomika, máme jednu výhodu. Spousta firem má tržby v eurech, a může si proto levněji půjčit v této měně. Byť sazby u evropské centrální banky také rostou, jsou ještě stále významně nižší.
Zbytek firem to řeší vstupem investora přes přímý kapitálový vstup, alternativně již zmiňovaným vstupem na burzu. I přes veškerou nejistotu, zájem investorů o transakce neupadá.
