5 min. čtení 14. října 2021
ey-danove-a-pravni-zpravy-rijen-2021

Daňové a právní zprávy - říjen 2021

Autor René Kulínský

EY Česká republika, partner týmu daňového poradenství

René Kulínský je partnerem, který vede transakční daňové poradenství. Má zkušenosti s poradenstvím nadnárodních korporací i českých firem a fyzickým osobám. Je členem Komory daňových poradců ČR.

5 min. čtení 14. října 2021
Související témata Daňové a právní poradenství Law

 

Úvodník: Vybrané aktuality ze světa mezinárodního zdanění

Naše volby a jejich výsledek a důsledky příslušného výsledku jsou teď všude. Abychom neztratili perspektivu, rád bych zde načrtnul přehled vybraných aktualit ze světa mezinárodního zdanění. Ty se nás dotknou, ledaže by výsledek voleb byl opravdu radikální a příslušní vítězové by se drželi svého programu. Což nepředpokládám. Nuže:
  • Předsedkyně Evropské komise von der Leyenová ve svém projevu o stavu Unie v roce 2021 mimo jiné zdůraznila odhodlání k uzavření globální dohody o minimálním zdanění a rovněž k boji proti daňovým podvodům a vyhýbání se daňovým povinnostem, přičemž v této souvislosti potvrdila záměr navrhnout legislativu, která se zaměří na skryté zisky převedené do tzv. shell společností (blíže ZDE). Očekává se, že návrh tzv. ATAD3 týkající se shell společností by se měl nejspíše objevit do konce tohoto roku (blíže ZDE).
  • Předběžná politická dohoda ohledně zavedení veřejného CbCR reportingu vybranými nadnárodními skupinami podniků byla oficiálně stvrzena ze strany Rady EU (blíže ZDE). Dalším krokem, dříve než může vstoupit navrhovaná směrnice v platnost, je formální schválení předběžné dohody Evropským parlamentem. Prvním obdobím reportingu by mělo být období začínající nejdříve dva roky a šest měsíců po dni vstupu směrnice v platnost. Zpráva by obecně měla být veřejně zpřístupněna do 12 měsíců po konci finančního roku (blíže ZDE).
  • Česká republika publikovala první návrh transpozice reportingu provozovatelů digitálních platforem, tzv. DAC7. Hlavním cílem této novely je rozšíření rámce automatické výměny informací o nový okruh informací oznámených provozovateli digitálních platforem. Rok 2023 bude prvním obdobím, za které se bude reportovat (tj. v r. 2024) – blíže ZDE.
  • Evropská komise spustila veřejnou konzultaci týkající se srážkových daní. Oficiálně tato iniciativa nese název „Srážkové daně – nový celounijní systém pro zamezení dvojího zdanění“. Deklarovaným cílem této iniciativy má být zavést společný celounijní systém srážkové daně z dividend nebo úroků, který bude zahrnovat výměnu informací a vzájemnou spolupráci daňových orgánů (blíže ZDE).
  • Evropská komise vyzvala v rámci tzv. infringement řízení Českou republiku k vyjasnění ohledně implementace ATAD2 týkající se hybridních nesouladů (blíže ZDE).
  • Komise pro ekonomické a monetární záležitosti Evropského parlamentu vydala zprávu „The impact of national tax reforms on the EU economy“, ve které činí mimo jiné následující doporučení (blíže ZDE):
    • přijetí iniciativy BEFIT;
    • odklon od národních iniciativ v digitálních daních;
    • přijetí unijního opatření ohledně tzv. debt equity bias reduction allowance;
    • nabádá Evropskou komisi k tomu, aby se více zaměřila na státy, které uměle snižují efektivní marginální daňovou sazbu;
    • větší koordinaci v rámci EU ohledně daňových pobídek v oblasti výzkumu a vývoje.

Tolik ve zkratce. Závěrem by to chtělo něco optimistick    ého, takže: jisté je, že se nebudeme nudit bez ohledu na výsledek našich voleb!

Předsedkyně Evropské komise von der Leyenová ve svém projevu o stavu Unie v roce 2021 mimo jiné zdůraznila odhodlání k uzavření globální dohody o minimálním zdanění a rovněž k boji proti daňovým podvodům a vyhýbání se daňovým povinnostem, přičemž v této souvislosti potvrdila záměr navrhnout legislativu, která se zaměří na skryté zisky převedené do tzv. shell společností.

  • Nařízení o blokové výjimce – evropská pravidla pro distribuční smlouvy a jejich novelizace

    Vladimír Petráček

    Smlouva o fungování Evropské unie („SFEU“) zakazuje v článku 101 dohody soutěžitelů, jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na celém vnitřním trhu Evropské unie – zjednodušeně řečeno, obchodní společnosti mezi sebou nesmí uzavírat kartely. Obchodní společnosti proto nesmí, s řadou výjimek, uzavírat dohody například ohledně společného určování cen výrobků, rozdělování si trhů nebo zákazníků apod.

    Vertikální dohody = distribuční smlouvy

    Za výrazně škodlivější jsou považovány „klasické“, horizontální kartely mezi společnostmi na stejné úrovni trhu,[1] nicméně uvedený obecný zákaz platí i pro tzv. vertikální dohody, tedy smlouvy mezi subjekty na různých úrovních trhu. Jedná se tedy o jakékoli distribuční smlouvy mezi nespřízněnými osobami.[2] Ty mají obecně menší potenciál negativního vlivu na hospodářskou soutěž na daném trhu.

    Evropská komise („EK“) proto stanovila pravidla blíže vymezující rámec toho, na čem se mohou výrobci a distributoři v distribučních smlouvách bez obav dohodnout, v nařízení o blokové výjimce pro vertikální dohody („Nařízení“)[3] – Nařízení tedy vymezuje dohody, které obecně neporušují zákaz protisoutěžních dohod dle článku 101 SFEU. Jeho účinnost končí 31. května 2022 a EK nyní v rámci veřejné konzultace publikovala[4] návrh upraveného textu Nařízení a souvisejícího „soft-law“ – pokynů k vertikálním omezením („Pokyny“) pro následující období. Vedle tohoto obecného Nařízení pracuje EK také na revizi zvláštní blokové výjimky pro automobilový sektor,[5] kde legislativní práce ještě nejsou v tak pokročilém stadiu.

    Níže připomínáme hlavní pravidla vyplývající ze současného znění Nařízení a některé navrhované změny. Tato sjednocující pravidla se uplatňují na celém území Evropské unie, což přispívá k právní jistotě smluvních stran i s ohledem na to, že distribuční smlouvy mezi sebou často uzavírají obchodní společnosti z různých členských států a výrobci v praxi často trvají na výlučném použití svých smluvních vzorů. Smluvní strany díky Nařízení a Pokynům mohou samy posoudit, jestli obsah jejich smluvního vztahu neodporuje zákazu protisoutěžních dohod.

    Prahová hodnota tržního podílu ve výši 30 %

    Na vertikální dohodu se Nařízení vztahuje a bude vztahovat i po novelizaci, pokud dodavatel ani nakupující zboží nebo služby nemají tržní podíl přesahující 30 %. V případě dodavatele je pro použití blokové výjimky rozhodující jeho tržní podíl na příslušném trhu dodávek, tj. trhu, na kterém prodává zboží nebo služby. V případě nakupujícího je pro použití Nařízení rozhodující jeho tržní podíl na příslušném nákupním trhu, tj. trhu, na kterém nakupuje zboží nebo služby.

    „Tvrdá“ omezení (hardcore restrictions)

    Je stanoveno pět omezení, která vedou k tomu, že celá dohoda nemůže těžit z výhod Nařízení, a to i v případě, že tržní podíly dodavatele a nakupujícího nepřekračují 30 %. Taková smluvní ujednání jsou považována za závažná omezení hospodářské soutěže vzhledem k pravděpodobnému poškození spotřebitelů a ve většině případů budou zakázána:

    1. dodavatelé nesmějí stanovit (minimální) cenu, za kterou distributoři mohou výrobky prodávat dále (stanovení cen pro další prodej, resale price maintenance),
    2. omezení území nebo okruhu zákazníků, kterým může prodejce prodávat smluvní zboží nebo služby (zde existuje řada druhů omezení, která přípustná jsou);
    3. omezení aktivních nebo pasivních prodejů konečným uživatelům ze strany členů systému selektivní distribuce působících na maloobchodní úrovni (v systému selektivní distribuce musí prodejci splňovat přísná pravidla pro prodejní prostory a způsob prodeje – typicky např. prodejci luxusního zboží, prémiové elektroniky nebo aut);
    4. omezení křížových dodávek mezi distributory uvnitř systému selektivní distribuce, včetně distributorů působících na různých úrovních prodeje (příklad – výrobce zboží zakáže svým distributorům v rámci systému selektivní distribuce, aby si přeprodávali zásoby);
    5. omezení možnosti dodavatele, dohodnuté mezi dodavatelem komponentů a kupujícím, který tyto komponenty používá, prodávat komponenty jako náhradní díly přímo konečným uživatelům nebo jiným osobám, kterým kupující nesvěřil opravy nebo provádění servisu svého zboží (příklad – výrobce zboží zakáže dodavateli jednoho dílu použitého ve zboží, aby tento díl prodával nezávislému servisu).

    Připravované změny

    Od června 2022 lze očekávat zachování hlavních principů současné regulace se zohledněním hospodářského vývoje posledních deseti let v dodavatelsko-odběratelských vztazích, mimo jiné s ohledem na rozvoj e-commerce. Níže shrnujeme hlavní navrhované změny Nařízení a Pokynů.

    • Duální distribuce

    Návrh revidovaného Nařízení počítá se změnami v oblasti duální distribuce, tj. v situacích, kdy výrobce prodává své zboží nebo služby také přímo koncovým zákazníkům, kteří na maloobchodní úrovni konkurují jeho distributorům.

    Na dvojí distribuci se vztahuje zvláštní pravidlo (bezpečný přístav / safe harbour) v Nařízení jako výjimka z obecného pravidla, že konkurenti nemohou využívat výhod Nařízení. Návrh revidovaných pravidel tuto výjimku pro dvojí distribuci mění a zavádí v tomto ohledu více omezení.

    Safe harbour pro duální distribuci bude nyní omezen pouze na případy, kdy celkový podíl stran na maloobchodním trhu nepřekročí 10 %. U distribučních dohod, u nichž je souhrnný podíl stran na maloobchodní úrovni vyšší než 10 % a nižší než 30 %, bude existovat dodatečný, avšak omezenější bezpečný přístav, který bude zahrnovat všechny aspekty dohody s výjimkou výměny informací mezi stranami.

    Důvodem zpřísnění současných pravidel je podle Komise nárůst duální distribuce a s ní spojených obav o hospodářskou soutěž na trhu, který je důsledkem růstu elektronického obchodu, jenž dodavatelům usnadňuje přímý prodej, a to buď prostřednictvím jejich vlastních e-shopů, nebo on-line tržišť.

    • Dvojí ceny a kritéria pro internetové obchody

    Praktika dvojích cen (dual pricing) představuje účtování vyšší velkoobchodní ceny stejnému distributorovi za výrobky určené k prodeji on-line než za výrobky určené k prodeji off-line.

    Stávající Pokyny stanoví, že dohoda, že distributor zaplatí vyšší cenu za výrobky určené k prodeji on-line než za výrobky určené k prodeji fyzicky, představuje „tvrdé“ omezení soutěže a je zakázaná. Jediným způsobem, jak může nyní dodavatel podpořit prodejní úsilí kupujícího v režimu off-line nebo on-line, je placení paušální částky bez ohledu na objem prodejů.

    Návrh revidovaných Pokynů nyní postoj zmírňuje a upřesňuje, že Nařízení umožňuje dodavatelům stanovit rozdílné velkoobchodní ceny pro on-line a off-line prodej od stejného distributora, pokud to má motivovat nebo odměňovat odpovídající úroveň investic a pokud se to týká nákladů vynaložených na každý prodejní kanál.

    V souvislosti se systémem selektivní distribuce návrh revidovaných Pokynů uvádí, že kritéria uložená dodavateli v souvislosti s on-line prodejem nemusejí být celkově rovnocenná kritériím uloženým kamenným obchodům z toho důvodu, že on-line a off-line kanály mají odlišné vlastnosti. V návrhu revidovaných Pokynů se například uvádí, že dodavatel může stanovit zvláštní požadavky pro zajištění určitých norem kvality služeb pro uživatele nakupující on-line, jako je například zřízení a provoz on-line služby poprodejního servisu, požadavek na úhradu nákladů zákazníků na vrácení produktu nebo používání zabezpečených platebních systémů.

    • Doložka nejvyšších výhod / paritní povinnost

    Povinnost parity (také známá jako doložka nejvyšších výhod) představuje smluvní ustanovení, podle kterého má podnik nabízet své smluvní straně stejné nebo lepší podmínky jako na jiných prodejních místech (ať už na jiných platformách nebo jiných prodejních kanálech). Doložky nejvyšších výhod jsou podle stávajícího Nařízení obecně povoleny.

    EK navrhuje odstranit výhodu blokové výjimky pro povinnosti plošné maloobchodní parity, kterou ukládají poskytovatelé online zprostředkovatelských služeb (online tržiště jako např. MALL Partner nebo nástroj na porovnávání cen typu Heureka.cz). Na základě tohoto typu povinnosti „široké“ parity nesmějí dodavatelé nabízet lepší podmínky na jiných platformách. Tento druh povinnosti parity nebude požívat výhody blokové výjimky, a bude tak pravděpodobně zakázaný.[6] EK se obává, že povinnosti „široké“ parity mohou účastníkům vstupujícím na trh ztížit vytvoření přítomnosti na trhu, omezit cenovou konkurenci a omezit přístup k různým prodejním kanálům.

    • Omezení internetového prodeje

    Omezení, jejichž cílem je zabránit kupujícím nebo jejich zákazníkům prodávat zboží nebo služby on-line nebo účinně využívat jeden nebo více on-line reklamních kanálů, jsou definována jako omezení aktivního nebo pasivního prodeje, a tedy jako „tvrdá“ omezení podle Nařízení, tj. v principu zakázaná bez ohledu na výši podílu účastníků dohody na relevantním trhu.

    Návrh revidovaných Pokynů obsahuje další příklady zakázaných přímých a nepřímých povinností, jejichž cílem je zabránit distributorům prodávat on-line, a naopak také omezení, která by mohla být povolena:

    1. Omezení používání internetových stránek pro srovnávání cen nebo placených odkazů ve vyhledávačích představuje podle Nařízení „tvrdé“ omezení, neboť možnost využívat srovnávače umožňuje distributorovi přilákat potenciální zákazníky na své internetové stránky, což je předpokladem pro možnost prodávat on-line.
    2. Omezení internetové reklamy, která nevylučují konkrétní on-line reklamní kanály, jsou povolena, například pokud jsou tato omezení spojena s obsahem internetové reklamy nebo stanoví určité standardy kvality.
    3. Provozování internetových stránek je sice formou pasivního prodeje, ale překládání těchto internetových stránek do jazyka, který se na území distributora běžně nepoužívá, je formou aktivního prodeje.
     
    • Omezení aktivních prodejů

    Omezení aktivního prodeje jsou omezení schopnosti kupujícího aktivně oslovovat zákazníky na určitém území nebo skupiny zákazníků definované jinými kritérii.

    Stávající Nařízení nepředpokládá používání sdílených výlučných práv mezi dvěma nebo více distributory na určitém území, tj. může existovat pouze jeden výhradní distributor na území/skupinu zákazníků. To některým dodavatelům ztěžuje zavádění distribučních sítí, které jsou přizpůsobeny jejich specifickým potřebám.

    Návrh novelizovaného Nařízení zavádí možnost sdílené exkluzivity, která dodavateli umožňuje jmenovat více než jednoho výhradního distributora na určitém území nebo pro určitou skupinu zákazníků. Návrh revidovaných Pokynů upřesňuje, že počet jmenovaných distributorů by měl být stanoven v poměru k přidělenému území nebo skupině zákazníků tak, aby byl zajištěn určitý objem obchodů, který zachová jejich investiční úsilí. Pokyny varují, že výhradní distribuce „nesmí být využívána k ochraně velkého počtu distributorů před konkurencí nacházející se mimo výhradní území, protože by to vedlo k rozdělení vnitřního trhu“. V praxi se může ukázat jako náročné posoudit, kolik distributorů je vzhledem k objemu obchodů na určitém území přípustných, a existuje riziko různých výkladů napříč členskými státy.

    V případě dalších dotazů se, prosím, obraťte na autora článku nebo na další členy advokátní kanceláře EY Law či týmu EY, se kterými spolupracujete.

    Evropská komise reviduje nařízení o blokové výjimce, které stanovuje pravidla pro distribuční smlouvy mezi nespřízněnými osobami. Lze očekávat zachování hlavních principů současné regulace se zohledněním hospodářského vývoje posledních deseti let v dodavatelsko-odběratelských vztazích, mimo jiné s ohledem na rozvoj e-commerce, nárůst online prodejů a vznik souvisejících nových distribučních kanálů a obchodních modelů.

  • Nové nařízení – veřejná podpora od 1. ledna 2022

     

    Martin Hladký Veronika Kruttová

    Jak jsme vás již informovali v našich zářijových daňových zprávách,[7] Evropská komise schválila novou mapu regionální podpory.[8] Ta ovlivní výši podpory poskytované od 1. ledna 2022 podle zákona o investičních pobídkách v jednotlivých regionech České republiky. Podle nového nařízení,[9] které připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu a které aktuálně prochází vnějším připomínkovým řízením, se výše podpory pro velké podniky bude nově pohybovat v rozsahu 20 % (od roku 2025 pak 15 %) až 40 %.

    Protože ve srovnání s dříve publikovanými údaji došlo k několika úpravám, shrnujeme aktualizovanou výši podpory znovu v přehledu níže.

    NUTS II

    NUTS III

    NUTS IV

    Výše podpory pro velké podniky

    Poznámka

    Severozápad

    Karlovarský

     

    40 %

    Zvýšení o 10 procentních bodů, pokud dojde ke schválení Just Transition Fund.

     

    Ústecký

     

    40 %

    Zvýšení o 10 procentních bodů, pokud dojde ke schválení Just Transition Fund.

    Severovýchod

    Liberecký

     

    30 %

     

     

    Královehradecký

     

    30 %

     

     

    Pardubický

     

    30 %

     

    Střední Morava

    Olomoucký

     

    30 %

     

     

    Zlínský

     

    30 %

     

    Moravskoslezsko

    Moravskoslezský

     

    30 %

    Zvýšení o 10 procentních bodů, pokud dojde ke schválení Just Transition Fund.

    Střední Čechy

    Středočeský

     

    20 %

    Od r. 2025 snížení na 15 %, u velkých podniků od r. 2022 pouze nové projekty (nová hospodářská činnost).

     

     

    okres Rakovník

    25 %

    Zvýšení o 10 procentních bodů, pokud dojde ke schválení Just Transition Fund.

     

     

    okres Kladno

    (Kladno, Slaný)

    25 %

    Zvýšení o 10 procentních bodů, pokud dojde ke schválení Just Transition Fund.

     

     

    okres Mělník

    (Mělník, Kralupy n. V., Neratovice)

    25 %

    Zvýšení o 10 procentních bodů, pokud dojde ke schválení Just Transition Fund.

    Jihozápad

    Plzeňský

     

    20 %

    Od r. 2025 snížení na 15 %, u velkých podniků od r. 2022 pouze nové projekty (nová hospodářská činnost).

     

     

    okres Plzeň – Sever (Kralovice, Nýřany)

    25 %

    Zvýšení o 10 procentních bodů, pokud dojde ke schválení Just Transition Fund.

     

     

    okres Tachov

    (Tachov, Stříbro)

    25 %

    Zvýšení o 10 procentních bodů, pokud dojde ke schválení Just Transition Fund.

     

    Jihočeský

     

    20 %

    Od r. 2025 snížení na 15 %, u velkých podniků od r. 2022 pouze nové projekty (nová hospodářská činnost).

    Jihovýchod

    Vysočina

     

    20 %

    Od r. 2025 snížení na 15 %, u velkých podniků od r. 2022 pouze nové projekty (nová hospodářská činnost).

     

    Jihomoravský

     

    20 %

    Od r. 2025 snížení na 15 %, u velkých podniků od r. 2022 pouze nové projekty (nová hospodářská činnost).

    Zdroj: Úřad Vlády ČR, CzechInvest

    Pro získání vyšší než stávající 25% podpory je nutné s podáním žádosti počkat až na leden 2022. Zároveň je v současnosti napjatá řada zájemců o pobídku pro projekty rozšíření ve výše uvedených krajích s 20% úrovní podpory – přestože mnozí z nich podali žádosti včas (někteří na začátku roku 2021 či dříve), vláda nemusí udělení pobídky do konce roku schválit a pobídku pro tento typ projektů nebude možné po 31. prosinci 2021 poskytnout.

    Pro úplnost si zopakujme, že u malých podniků se výše podpory bude standardně zvyšovat o 20 procentních bodů, u středních podniků pak o 10 procentních bodů a neuplatní se u nich omezení ohledně projektů rozšíření platné pro velké podniky. Pro investiční akce v datovém centru pak bude podpora vypočtena ve výši 25 % standardních hodnot uvedených v přehledu výše.

    Výše uvedené hodnoty budou platit od 1. ledna 2022 do 31. prosince 2027. V případě schválení Plánu spravedlivé transformace (Just Transition Fund) bude pro zvýšení podpory ve vybraných regionech třeba, aby Česká republika předložila Evropské komisi ke schválení novou mapu regionální podpory.

    Pokud by způsobilé náklady přesáhly 50 mil. EUR a nepřesáhly 100 mil. EUR, bude podpora pro částku přesahující 50 mil. EUR krácena na polovinu standardních hodnot uvedených v přehledu výše. Pokud způsobilé náklady přesáhnou 100 mil. EUR, lze podporu pro takovou investiční akci poskytnout pouze po schválení Evropskou komisí (individuální notifikace) – podpora pro náklady přesahující 100 mil. EUR pak bude stanovena ve výši 34 % standardní výše podpory.

    V případě otázek se prosím obraťte buď na autory článku, nebo na členy týmu, se kterými obvykle spolupracujete.

    Výše podpory pro velké podniky se nově bude pohybovat v rozsahu 20 % (od roku 2025 pak 15 %) až 40 %. Pokud byste rádi získali vyšší než stávající 25% podporu, je třeba s podáním žádosti počkat na leden 2022. Vzhledem k době potřebné pro dokončení žádosti doporučujeme její přípravu neodkládat.

  • DPH a třístranné obchody

    Stanislav Kryl Jevgenija Bajzíková


    V praxi se často setkáváme s dotazy klientů na správné uplatnění DPH u tzv. třístranných obchodů, kde zboží je přeprodáno v řetězci tří společností z různých členských států EU a je přepraveno od prvního prodávajícího přímo poslednímu kupujícímu. Smyslem zjednodušení pro třístranný obchod pro účely DPH je umožnit, aby finální kupující odvedl DPH z pořízení zboží z EU za prostřední společnost, a ta se tak nemusela ve státě destinace registrovat k DPH a vyhnula se administrativním nákladům.

    V tomto článku bychom rádi shrnuli pravidla pro uplatnění triangulace a naznačili časté problémy a nedorozumění z praxe.

    1. Alokace přepravy

    Předtím, než se společnost rozhodne studovat pravidla pro triangulaci v jednotlivých zúčastněných státech EU, je nutné správně alokovat přepravu. Zjednodušení pro triangulaci totiž připadá v úvahu pouze v případě, kdy doprava je alokována k prodeji mezi prvními dvěma společnostmi. Zjednodušeně lze říct, že tomu tak bude v situaci, kdy dopravu zařizuje buď první společnost, nebo druhá (tedy prostřední) společnost. V druhém případě musí prostřední společnost sdělit prvnímu prodávajícímu DIČ jiného státu EU, než ze kterého zboží vyjíždí. Pokud by dopravu zařizovala až poslední společnost, pak se o třístranný obchod nejedná, neboť není splněna hlavní podmínka – a to, že prostřední osoba pořizuje zboží ve státě posledního kupujícího.

    2. Postavení české společnosti v řetězci

    Poté, co společnost úspěšně alokovala dopravu k prvnímu prodeji, může přistoupit ke kroku dvě, a tím je vyhodnocení vlastní pozice v řetězci. Zde mohou v zásadě nastat 3 situace a každá z nich má pro českou společnost odlišné dopady.

    2. 1. CZ – EU 1 – EU 2

    Pokud je česká společnost v postavení prvního dodavatele, z jejího pohledu se jedná o standardní dodání zboží do jiného členského státu EU a tato společnost se nemusí zabývat pravidly pro triangulaci, ale tím, zda jsou splněny podmínky pro osvobození dodání zboží do EU dle § 64 ZDPH. Tuto transakci CZ společnost vykáže na ř. 20 přiznání k DPH, v Souhrnném hlášení a Intrastatu (pokud byl překročen obrat).

    2. 2. EU 1 – CZ – EU 2

    Je-li česká společnost v postavení prostředníka, pak pořizuje zboží z EU 1 do EU 2 a následně uskutečňuje lokální dodání zboží v EU 2, což za normálních okolností může vést k registraci k DPH ve státě ukončení přepravy. Aby tomu předešla, může (nemusí) použít zjednodušení pro třístranný obchod. Aby tak mohla učinit, je třeba splnit jak české podmínky (§ 11 odst. 4 a § 17 ZDPH), tak podmínky členského státu EU 2 (lokální implementaci článku 141 Směrnice DPH). Česká společnost ale často zapomíná svůj záměr „deklarovat“ správným způsobem. Transakci je třeba vykázat na ř. 30 a 31 českého přiznání k DPH a s kódem 2 v Souhrnném hlášení. Faktura vystavená finálnímu odběrateli má obsahovat sdělení, že se jedná o třístranný obchod, a pověření pro kupujícího k odvodu daně z tuzemského dodání.

    Dlouhodobě se vedou spory o to, zda tyto podmínky jsou hmotněprávní a jejich nedodržením ztrácí prostřední společnost právo použít zjednodušení pro triangulaci. Jinými slovy, zda lze triangulaci aplikovat zpětně dodatečným splněním podmínek. Soudní dvůr EU již před časem v rozsudku C‑580/16 Firma Hans Bühler KG uvedl, že pouhé nepodání Souhrnného hlášení ve stanovené lhůtě by nemělo mít za následek nemožnost uplatnit zjednodušení pro triangulaci. Další objasnění by měl přinést rozsudek SDEU ve věci C-247/21 Luxury Trust Automobil GmbH.  Tato rakouská předběžná otázka se zabývá situací, kdy prostřední společnost se sídlem v Rakousku nakoupila luxusní auta z Velké Británie a přeprodala je české společnosti. Česká společnost se mezitím stala nekontaktní a DPH z pořízení v ČR neodvedla. Rakouský finanční úřad se snažil doměřit DPH prostředníkovi, protože jeho faktury neobsahovaly přesné reference na triangulaci ve znění, jak stanoví rakouský zákon (byť obecnou zmínku, že se jedná o třístranný obchod, obsahovaly). Tamní finanční správa tedy dovodila, že v okamžiku prodeje nebyly splněny podmínky triangulace, a proto je DPH dlužná v Rakousku, jehož DIČ bylo při pořízení použito. Zjevně tedy podmínky považovala za hmotněprávní. Na závěry Soudního dvora EU si budeme muset počkat, nicméně radíme klientům být spíše opatrní a nespoléhat na dodatečné zhojení podmínek.

    Nesprávné uplatnění pravidel pro triangulaci má negativní dopad ve státě ukončení přepravy, a to v podobě povinnosti registrace a odvodu daně. Jak ale naznačují výše uvedené rozsudky, do doby, než splní své daňové povinnosti ve státě ukončení přepravy, má prostřední osoba problémy také ve svém domovském státě. Pořízení zboží z EU se obecně zdaňuje ve státě, kde končí přeprava zboží. Speciální pravidlo v § 11 odst. 2[10] ZDPH ale stanoví, že místem plnění při pořízení zboží z EU je také členský stát, jehož DIČ bylo použito, pokud pořizovatel neprokáže, že pořízení bylo zdaněno ve státě ukončení přepravy dle základního pravidla, nebo pokud neprokáže, že byly splněny podmínky pro triangulaci. V takovém případě je prostřední osoba nejenom povinna odvést DPH z pořízení zboží, ale ani jí nevzniká nárok na odpočet DPH odvedené z pořízení, neboť v tomto státě zboží nebylo použito k ekonomické činnosti (fyzicky jelo do jiného státu). Výjimkou z tohoto specifického pravidla je právě použití triangulace (viz § 11 odst. 4 ZDPH).

    2. 3. EU 1 – EU 2 – CZ

    Pokud je česká společnost v postavení posledního kupujícího, pak je povinna tuto transakci vykázat stejně jako standardní pořízení zboží z EU na ř. 3 a 43 přiznání k DPH a oddíle A.2 Kontrolního hlášení. Jedná se o zjevně nesprávnou implementaci pravidel Směrnice o DPH. Pořízení zboží v CZ uskutečňuje prostřední osoba a státy mají zajistit, že pořízení nebude zdaněno při splnění podmínek pro třístranný obchod[11]. Poslední kupující má potom podle Směrnice o DPH odvést DPH z tuzemského dodání zboží v režimu přenesení daňové povinnosti. V Intrastatu se tato transakce vykáže se speciálním kódem 11. V některých jiných členských státech EU má přiznání k DPH speciální kolonky pro vykázání pořízení zboží v rámci triangulace.

    3. Některé specifické situace

    V praxi je nutno pamatovat na některé specifické situace, například:

    • Třístranný prodej zboží s instalací a montáží se zdaňuje jinak než klasický třístranný obchod popsaný výše. Při vhodném nastavení ale v některých případech bude možné dosáhnout na zjednodušení pro triangulaci;
    • Při prodeji zboží v řetězci čtyř a více subjektů z různých států EU může při vhodné alokaci dopravy část řetězce splnit podmínky pro triangulaci a lze dosáhnout na zjednodušení;
    • Pokud poslední kupující přeprodá zboží dalšímu zákazníkovi ve svém státě a toto zboží je doručeno přímo od prvního dodavatele poslednímu zákazníkovi, pak při vhodném nastavení může být také použito zjednodušení pro triangulaci;
    • Je-li prostřední společnost usazená a/nebo registrovaná k DPH ve státě prodávajícího nebo kupujícího, může (ale nemusí) tato skutečnost bránit v použití zjednodušení pro triangulaci; usazení prostřední osoby ve státě kupujícího dle Směrnice o DPH vylučuje uplatnění zjednodušení[12], implementace v jednotlivých členských státech ale není konzistentní;
    • Je-li poslední kupující osoba nepovinná k dani, pak se pravidla pro triangulaci neuplatní, a naopak je nutné zvážit pravidla pro zasílání zboží na dálku nebo povinnost registrace v zemi zákazníka;
    • Kombinace triangulace a konsignačního skladu ve státě určení zboží není možná. Pokud je ale konsignační sklad umístěn v ČR, pak lze dosáhnout jistého administrativního zjednodušení pomocí registrace prostředníka v ČR jako identifikované osoby.

    Pokud budete mít k výše uvedeným tématům jakékoliv otázky, obraťte se prosím na autory článku nebo na náš poradenský tým, se kterým spolupracujete.

    Česká společnost ale často zapomíná svůj záměr „deklarovat“ správným způsobem. Transakci je třeba vykázat na ř. 30 a 31 českého přiznání k DPH a s kódem 2 v Souhrnném hlášení. Faktura vystavená finálnímu odběrateli má obsahovat sdělení, že se jedná o třístranný obchod, a pověření pro kupujícího k odvodu daně z tuzemského dodání.

  • Nejvyšší správní soud ve věci odpovědnosti zaměstnavatele za správný odvod daně ze závislé činnosti a k možnosti přenést tuto odpovědnost na zaměstnance

    Michaela FelcmanováKristýna Kankrlíková

    Nejvyšší správní soud (NSS) dne 16. září 2021 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně, dle kterého je plátce daně povinen srazit a odvést daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a nelze tuto povinnost přenést na zaměstnance.

    Skutkový stav

    V posuzovaném případě správce daně doměřil v rámci zahájené daňové kontroly u plátce daně za roky 2012, 2013 a 2014 daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti na základě zjištění, že několika zaměstnancům byla sražena daň v nižší výši. Jednalo se o nesprávné uplatnění daňového zvýhodnění na vyživované dítě, chybné prokázání údajů od předchozího zaměstnavatele o sražených zálohách či nezahrnutí zdanitelného příjmu. Plátce daně se proti dodatečným platebním výměrům odvolal, avšak neúspěšně. Následně podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně (KS), který ji shledal nedůvodnou a zamítl ji. Proti rozsudku KS pak plátce daně podal kasační stížnost, jež byla NSS opět zamítnuta.

    Argumentace plátce daně

    Plátce daně nejprve namítal, že sporné částky byly doměřeny až po marném uplynutí lhůty, jelikož daňová kontrola byla zahájena až v září 2015.

    Dále se plátce daně domníval, že vliv na běh lhůty ke stanovení daně z příjmu fyzické osoby může mít pouze zahájení daňové kontroly u dotčené fyzické osoby, tj. zaměstnance samotného, nikoliv u plátce daně.

    Jádrem sporu byl ale nesouhlas plátce daně s použitím ustanovení § 235 daňového řádu, kde podle odst. 1 platí, že zjistí-li správce daně, že částka daně, která byla plátcem vyúčtována, se odchyluje od částky, která měla být plátcem daně sražena a odvedena, předepíše rozdíl mezi těmito částkami do evidence daní k tíži plátce.

    Dle plátce daně správce daně mohl a měl vyzvat jednotlivé poplatníky k podání daňového přiznání, neboť se jednalo o nesprávné doložení podkladů danými zaměstnanci, a postupovat tak dle § 38i odst. 5 písm. b) zákona o daních z příjmů (ZDP), kdy je správce daně na základě informace od zaměstnavatele oprávněn vyzvat poplatníka k podání daňového přiznání, pokud zaviněním tohoto zaměstnance vznikl nedoplatek na dani z příjmů ze závislé činnosti.

    Závěry KS a NSS

    NSS se vypořádal s jednotlivými námitkami a potvrdil závěr KS, kdy uvedl, že dle daňového řádu § 148 odst. 3 platí, že byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn. Rovněž uvedl, že tvrzení plátce, že vliv na běh lhůty ke stanovení daně může mít pouze zahájení kontroly u příslušné fyzické osoby, nemá v právní úpravě žádnou oporu.

    NSS dále potvrdil závěr, že správce daně nepochybil, jestliže na základě zjištění učiněných při daňového kontrole, tj. že plátce ve vztahu k některým zaměstnancům srazil a odvedl nižší částky daně, než měl, zjištěný rozdíl dodatečně stanovil k přímé úhradě plátci jakožto plátci příslušné daně. Potvrdil tím tak, že způsob stanovení a výběru daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti je ze zákona postaven na principu srážkové daně, tj. na majetkové odpovědnosti plátce daně, nikoliv poplatníka. Pokud tak plátce daň nesrazí či neodvede do státního rozpočtu řádně a včas, je to plátce daně, komu bude daň dodatečně stanovena.

    Lichý je dle NSS poslední argument plátce, že správce daně měl postupovat dle § 38i odst. 5 písm. b) ZDP a vyzvat jednotlivé zaměstnance k podání daňového přiznání. Správce daně může tímto způsobem postupovat pouze v případě, kdy mu sám plátce daně oznámí dlužnou částku daně vzniklou zaviněním poplatníka a předá mu odpovídající doklady a aktivně se tak podílí na opravě vzniklé situace. To se v posuzované věci nestalo, neboť doměrek daně byl vyčíslen až v rámci daňové kontroly samotným správcem daně.

    Dle KS má plátce daně možnost se domáhat svých práv na poplatníkovi, který poskytnutím nesprávných informací zavinil, že jeho zaměstnavateli byla stanovena daň k přímé úhradě. Zaplacení takové daně zaměstnavatelem má za následek bezdůvodné obohacení zaměstnance, které je upraveno soukromoprávními předpisy. Toto bezdůvodné obohacení vzniká zaplacením daně zaměstnavatelem, přičemž právo na vydání bezdůvodného obohacení se podle občanského zákoníku promlčuje ve lhůtě 10 let, respektive 15 let, bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně.

    Dle NSS samotná skutečnost, že je soukromoprávní vymáhání nároku dlužných částech, a to včetně úroku z prodlení, spojeno s určitými náklady, nečiní takový postup nereálným.

    V dané věci, kdy nebylo možné využít postupu dle § 38i odst. 5 písm. b) ZDP, tedy nemělo vliv, zda byl doměrek daně byl způsobem zaměstnanci či nesprávný posouzením plátce daně. Odpovědnost za správný odvod daně byla plně na plátci daně.

    Pár slov na závěr

    Koncept relativně rozsáhlé odpovědnosti plátce daně tak, jak ji finanční správa dlouhodobě vykládá, nebyl tedy tímto rozsudkem narušen. Zaměstnavatelé jakožto plátci daně by tedy měli věnovat plnou pozornost nastavení procesů, které zajistí co nejsprávnější poskytování informací ze strany zaměstnanců, které by mohly mít vliv na výši odvedené daně. Pokud plátce daně zjistí nesrovnalosti či má pochybnosti o správnosti dostupných informací, měl by sám aktivně činit kroky k jejich ověření.

    Pokud budete mít k výše uvedeným tématům jakékoliv otázky, obraťte se prosím na autorky článku nebo na náš poradenský tým, se kterým spolupracujete.

    Lichý je dle NSS poslední argument plátce, že správce daně měl postupovat dle § 38i odst. 5 písm. b) ZDP a vyzvat jednotlivé zaměstnance k podání daňového přiznání. Správce daně může tímto způsobem postupovat pouze v případě, kdy mu sám plátce daně oznámí dlužnou částku daně vzniklou zaviněním poplatníka a předá mu odpovídající doklady a aktivně se tak podílí na opravě vzniklé situace.

  • Investiční pobídky – nárok na přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně

    Martin Hladký Marek Faltus

    Nejvyšší správní soud (NSS) se ve svém rozhodnutí č.j. 2 Afs 238/2020-44 ze dne 1. září 2021[1] zabýval zajímavou otázkou, zda má příjemce investiční pobídky nárok na přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254-1 daňového řádu) v situaci, kdy z důvodu pochybností neuplatnil nárok na slevu na dani v daňovém přiznání, ale až v odvolání.

    Poplatník, příjemce investiční pobídky, podal daňová přiznání za roky 2007 až 2009, ve kterých z důvodu pochybností neuplatnil slevu na dani z titulu investičních pobídek. Správce daně na základě těchto přiznání stanovil daň (konkludentně platebním výměrem). Proti platebním výměrům podal poplatník odvolání, v nichž dodatečně vznesl nárok na slevu na dani. Správce daně nároku na slevu na dani vyhověl až v důsledku následného soudního přezkumu (viz rozsudek NSS č.j. 5 Afs 59/2013-55 ze dne 29. května 2014[2]). Poplatníkovi tak vznikl přeplatek (155 mil. Kč).

    Podle Městského soudu v Praze (MS) je pro přiznání výše popsaného úroku třeba splnit dvě podmínky:

    1. existuje rozhodnutí o stanovení daně, které bylo zrušeno, změněno či prohlášeno za nicotné, a to z důvodu nezákonnosti a/nebo nesprávného úředního postupu a
    2. došlo k úhradě daně na základě rozhodnutí podle (a).

    Podle MS nebyla splněna první podmínka, protože za špatně spočítanou daň si mohl poplatník sám (MS přitom vycházel z rozhodnutí NSS č.j. 7 Afs 94/2014-53 ze dne 28. srpna 2014[3]). Poplatník podal kasační stížnost, protože podle jeho názoru správce daně neučinil všechny potřebné kroky ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu, což nemůže být k tíži účastníka řízení.

    NSS uzavřel, že kasační stížnost je důvodná. Je potřeba odlišit situaci, kdy daňový subjekt podá dodatečné daňové tvrzení (v případě poplatníka odvolání), které správce daně neakceptuje a následně je názor správce daně revidován v odvolacím či soudním řízení. V takovém případě existuje zásah „přezkumné autority“, jehož důsledkem je prohlášení rozhodnutí za nesprávné. Přestože na základě nesprávného rozhodnutí nebyla přímo placena daň, projevily se jeho důsledky v majetkové sféře daňového subjektu, protože mu přeplatek nebyl včas vrácen.

    Pokud by finanční ředitelství zrušilo platební výměry z důvodu, že poplatník dodatečně uplatnil výhody, které v původním daňovém přiznání neuvedl, nastala by situace podobná té popsané v rozsudku č.j. 7 Afs 94/2014-53, na který odkazuje MS. V projednávané věci však byla rozhodnutí o odvolání změněna v důsledku odlišného posouzení otázky, v jakém období lze uplatnit slevu na dani. Při posuzování splnění podmínek pro vznik úroku (viz výše) je třeba zohlednit také rozhodnutí o odvoláních, které správce daně vydal až v důsledku zásahu správních soudů. Vyměřovací a doměřovací řízení tvoří materiálně jeden celek, v rámci něhož byla uhrazena vyšší daň, než vyplývala ze zákonné povinnosti. Pokud by bylo správcem daně vyměřeno správně, měl by poplatník obnos ve výši přeplatku k dispozici. Protože se tak nestalo, náleží mu satisfakce v podobě úroku. Neuhrazení na základě rozhodnutí o odvoláních vytváří dostačující předpoklad pro splnění druhé podmínky dle § 254 odst. 1 daňového řádu.

    NSS se zatím nevyjádřil k okamžiku, od něhož je třeba poplatníkovi přiznat úrok z neoprávněného jednání správce daně. Tuto otázku má vyřešit správce daně, přičemž zohlední další právní argumenty, které k ní budou případně uplatněny poplatníkem.

    Pokud budete mít k výše uvedeným tématům jakékoliv otázky, obraťte se prosím na autory článku nebo na náš poradenský tým, se kterým spolupracujete.

    Přestože na základě nesprávného rozhodnutí správce daně o odvolání nebyla přímo placena daň, projevily se jeho důsledky v majetkové sféře daňového subjektu, protože mu přeplatek nebyl včas vrácen. Náleží mu proto satisfakce v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně.

Shrnutí

Daňové a právní zprávy - říjen 2021

Archiv daňových a právních zpráv zde.

Chcete-li se přihlásit k odběru Daňových a právních zpráv, vyplňte prosím tento formulář.

O tomto článku

Autor René Kulínský

EY Česká republika, partner týmu daňového poradenství

René Kulínský je partnerem, který vede transakční daňové poradenství. Má zkušenosti s poradenstvím nadnárodních korporací i českých firem a fyzickým osobám. Je členem Komory daňových poradců ČR.

Související témata Daňové a právní poradenství Law
  • Facebook
  • LinkedIn
  • Twitter