Právní domněnky a fikce ve smlouvách

Právní domněnky a fikce ve smlouvách

29. dubna 2022
Předmět Tax Alert
Kategorie Právo

Zobrazit zdroje

Právní domněnky a fikce se vyskytují v právním řádu poměrně hojně. Právní domněnky (formulované obvykle jako „má se za to“) či fikce (formulované obvykle jako „platí, že“; „považuje se“; „hledí se“) znamenají, že předpokládáme existenci, resp. považujeme za nastalou skutečnost, o níž není jisté, zda skutečně nastala nebo dokonce je jisté, že nenastala.

Smluvní strany mohou mít zájem formulovat ve smlouvách právní domněnku nebo fikci z různých důvodů. Například v rámci kupních smluv nebo smluv o dílo mohou být taková ujednání vedena snahou zhotovitele zajistit si smluvně alternativní způsob dodání či provedení díla (zahrnující dokončení a předání díla), které je podmínkou pro vznik jeho práva na zaplacení ceny díla.

Ve svých starších rozhodnutích (např. v rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007 či v rozsudku ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1287/2018) Nejvyšší soud dovodil, že právní domněnku či fikci může stanovit pouze právní předpis, a tudíž je ve smlouvě vůbec nelze platně sjednat. Odborná veřejnost tento závěr zpochybňovala s poukazem na autonomii vůle stran a nutnost posuzovat případný rozpor takových ujednání s kogentními ustanoveními zákona vždy ad hoc.

Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí (rozsudek ze dne 23. března 2022, sp zn. 23 Cdo 1001/2021) posuzoval platnost ujednání ve smlouvě o dílo uzavřené mezi dvěma podnikateli, které znělo „Nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla, považuje se dílo za řádně a včas předané.“ Soud dospěl k závěru, že ujednání smluvních stran, které pro vyjádření určitého jimi předvídaného právního následku užily sousloví typické pro vyjádření právní domněnky či fikce, není bez dalšího neplatné.

Naopak, v každém konkrétním případě je třeba důkladně zkoumat, co je obsahem takového ujednání (zejména zda neodporuje kogentním ustanovením zákona) a zda se ujednání nepříčí dobrým mravům. Přitom je třeba hodnotit i to, v jakém vztahu vůči sobě stojí smluvní strany předmětné smlouvy, zejména zda jde o rovnovážný vztah smluvních stran, např. podnikatelů, nebo zda jedna ze smluvních stran není slabší stranou (ať již spotřebitelem nebo slabším podnikatelem), vůči níž druhá smluvní strana zneužila svého silnějšího postavení.

V poměrech projednávané věci tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní úprava převzetí díla nebrání odchylnému ujednání stran. Účelem stranami sjednaného pravidla bylo přiznání právních následků převzetí díla objednatelem za stanovených podmínek. Takové ujednání dle soudu není nemravné, a to i s ohledem na to, že smluvní strany (oba podnikatelé) byly v rovnovážném postavení. Nejvyšší soud proto užití právní fikce v tomto případě neplatným neshledal.

V případě zájmu o podrobnější informace se, prosím, obraťte na autora článku nebo na další členy advokátní kanceláře EY Law či týmu EY, se kterými spolupracujete.

Autoři:

Dušan Kmoch

Klára Hurychová

  • Tax Alert - English version

    Legal presumptions and fictions in contracts

    Legal presumptions and fictions are quite abundant in the legal system. Legal presumptions (usually formulated as "it is assumed") or fictions (usually formulated as "it is considered"; “it is deemed”; "it is seen") mean that we assume the existence or consider as having occurred a fact that is not certain to have actually occurred or even certain not to have occurred.

    Parties may wish to formulate a legal presumption or fiction in contracts for various reasons. For example, in the context of sale or work contracts, such provisions may be driven by the contractor's desire to secure contractually an alternative method of delivery or performance of the work (including completion and handover of the work) as a condition for the contractor's right to payment of the price of the work.

    In its earlier decisions (e.g. in the judgment of 18 March 2010, Case No. 23 Cdo 5508/2007 or in the judgment of 4 March 2020, Case No. 32 Cdo 1287/2018), the Supreme Court held that a legal presumption or fiction can only be established by a legal regulation and therefore cannot be validly agreed in a contract at all. This conclusion has been challenged by the professional community, pointing to the autonomy of the parties' will and the need to assess the possible conflict of such agreements with mandatory provisions of the law always on an ad hoc basis.

    In its recent decision (judgment of 23 March 2022, Case No. 23 Cdo 1001/2021), the Supreme Court assessed the validity of a clause in a work contract concluded between two entrepreneurs, which read "If the client fails to appear without reason and repeatedly (at least twice) to accept the work, the work is deemed to have been duly and timely delivered." The court concluded that the parties' agreement, which used a phrase typical of the expression of a legal presumption or fiction to express a certain legal consequence foreseen by them, was not invalid per se.

    On the contrary, in each particular case, it is necessary to examine thoroughly what is the content of such an arrangement (in particular whether it contradicts mandatory provisions of the law) and whether the arrangement is contrary to good morals. In doing so, it is also necessary to assess the relationship between the parties to the contract in question, in particular whether it is a balanced relationship between the parties, e.g. entrepreneurs, or whether one of the parties is a weaker party (whether a consumer or a weaker entrepreneur) against whom the other party has abused its stronger position.

    Thus, in the circumstances of the present case, the Supreme Court concluded that the legal regulation on acceptance of the work did not preclude a variation of the parties' agreement. The purpose of the rule agreed by the parties was to grant the legal consequences of the client's acceptance of the work under the conditions set out. Such an arrangement was not, according to the court, immoral, even taking into account that the parties (both entrepreneurs) were in a balanced position. Therefore, the Supreme Court did not find the use of legal fiction in this case invalid.

    If you would like more detailed information, please contact the author of this article or other members of EY Law or the EY team with whom you work.

    Authors:

    Dušan Kmoch

    Klára Hurychová