EY black logo

Nejvyssi spravni soud k prikazu materske spolecnosti k zastaveni vyroby

Přinášíme vám zajímavý čerstvý rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) k tématu nastavení převodních cen a doměrku správce daně z titulu chybějící kompenzace z titulu zastavení výroby dle příkazu zahraniční mateřské společnosti.

Situace

  • Společnost historicky pořídila na příkaz své mateřské společnosti materiál na výrobu pletacích strojů.
  • Výroba pletacích strojů se ukázala jako prodělečná. Společnost proto – opět na základě příkazu mateřské společnosti - výrobu zastavila a materiál zlikvidovala.
  • Správce daně upravil základ daně společnosti o částku odpovídající dopadu z titulu likvidace materiálu.
  • Dle správce daně vznikla společnosti likvidací materiálu majetková újma, která nebyla mateřskou společností kompenzována. Tím společnost přišla o zisk. Příkaz k likvidaci materiálu označil správce daně za transakci mezi spojenými osobami.

Pohled krajského soudu

  • Krajský soud (KS) dospěl k závěru, že na danou transakci nelze použít § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů (ZDP), neboť v tomto případě nelze hovořit o ceně sjednané mezi spojenými osobami.
  • V projednávané věci by mohl být aplikován čl. 9 odst. 1 smlouvy o zamezení dvojího zdanění, neboť má širší rozsah než § 23 odst. 7 ZDP.
  • Nelze dosud říci, že by se v posuzované věci jednalo o obchodní operaci, která by neodpovídala ekonomickým principům běžných obchodních vztahů.
  • Dle KS může být nákup i likvidace zásob jen důsledkem legitimního podnikatelského rozhodnutí, které by přijal i zcela samostatný subjekt. Správce daně se musí touto otázkou v dalším řízení znovu zabývat včetně toho, jakou roli hrála dceřiná společnost ve spojení osob.

Pohled NSS

  • NSS potvrdil závěr KS.
  • Ustanovení o převodních cenách se vůbec neuplatní. Příkaz k likvidaci zásob byl vydán v rámci obchodního vedení společnosti. Pokud by mateřská společnost takový příkaz nevydala, dosáhla by společnost další ztráty, protože výroba byla objektivně prodělečná. Mateřská společnost na základě rozhodnutí neobdržela žádný přímý zisk.
  • Na rozdíl od předchozí judikatury v podobných situacích, zde nejsou posuzována žádná smluvní ujednání, nákup či prodej, ale pouze příkaz mateřské společnosti.
  • Blíže k podrobnostem argumentace NSS níže.

Je zjevné, že tématu řízených transakcí se správci daně věnují s rostoucí intenzitou. Je otázkou, zda by tento spor dopadl stejně, pokud by správce daně pozměnil strategii a soustředil se především na zarámovaní řešené „transakce“ do celkového nastavení převodních cen mezi českou společností a skupinou a odpovídajícího funkčního a rizikového profilu, spíše než izolované posouzení likvidace materiálu. V podobném duchu jsme rovněž zaznamenali reakce daňové správy na sociálních sítích.

Podrobnosti argumentace NSS

  • NSS konstatuje, že se v projednávané věci není třeba zabývat tím, zda rozsah § 23 odst. 7 ZDP je užší, nebo širší než čl. 9 odst. 1 smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Na projednávanou věc tato citovaná ustanovení dle NSS vůbec nedopadají.
  • V dané věci dle NSS nelze identifikovat žádné vícestranné právní jednání (obchodní nebo finanční vztah) a určenou (sjednanou) cenu nebo nestandardní podmínky u rozhodnutí mateřské společnosti k likvidaci zásob, který byl vydán v rámci obchodního vedení společnosti.
  • Finanční orgány spatřovaly v příkazu mateřské společnosti vůči dceřiné společnosti něco jako hypotetickou službu. Nejednalo se však o závazek ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP, ale o běžné obchodní vedení společnosti. Znakem spojených osob ve vztahu mateřské a dceřiné společnosti je dle NSS zajisté to, že mateřská společnost rozhoduje o výrobním směřování své dceřiné společnosti.
  • Z hlediska posouzení hospodářské racionality daného případu je podstatné, že dceřiná společnost nakoupila od mateřské společnosti v roce 2011 zásoby (materiál) k výrobě pletacích strojů a v roce 2014 tyto zásoby zlikvidovala na základě rozhodnutí (příkazu) mateřské společnosti, neboť výroba daných pletacích strojů byla ztrátová.
  • Okolnosti nasvědčují tomu, že v důsledku svého rozhodnutí (příkazu) se mateřská společnost pouze vyhnula negativním důsledkům, které by byly spojeny s pokračováním v prodělečné výrobě. Tyto negativní důsledky (narůstající ztrátu) by přitom v prvé řadě postihly právě přímo dceřinou společnost. Mateřská společnost přitom jen na základě tohoto rozhodnutí neobdržela žádný přímý zisk. Nic ani nenasvědčuje tomu, že by posuzované jednání mateřské společnosti představovalo jednání, jímž by bez dalšího způsobila dceřiné společnosti škodu. V posuzovaném případě dále nelze bez dalšího dosud ani dovodit, že by se mateřská společnost, potažmo společnost např. snažila (neoprávněně) snižovat svůj daňový základ.
  • V této souvislosti NSS opakuje, že je zcela legitimní podnikatelský úsudek, pokud mateřská společnost v rámci svého obchodního vedení zastaví nerentabilní výrobu u své dceřiné společnosti a rozhodne o likvidaci již pořízených a dále nepotřebných zásob (materiálu). Mateřská společnost tedy v projednávané věci jen učinila racionální rozhodnutí, které by pravděpodobně učinil jakýkoli jiný podnikatel.
  • Správce daně konstatuje, že to byla „mateřská společnost, kdo v rámci koncernu nesl funkce spojené s nákupem materiálu a rozhodováním o výrobě, které ve svém důsledku vedlo k neupotřebitelnosti zásob pořízených od mateřské společnosti“. V tomto konkrétním případě ovšem stěžovatel také přehlíží význam skutečnosti, že rozhodnutí o ukončení výroby mateřská společnost neučinila jen tak, ale na základě objektivní skutečnosti – prodělečnosti této výroby. Není pochyb o tom, že v důsledku této skutečnosti dosáhla společnost ztráty. V případě, že by toto rozhodnutí mateřská společnost neučinila, zjevně by následovalo zvyšování ztráty společnosti v důsledku prodělečné výroby. V logice správce daně by ovšem i za posledně uvedenou ztrátu měla být odpovědná mateřská společnost a kompenzovat společnosti ztrátu. To ovšem dle NSS představuje neřešitelný a nelogický „kruh“.
  • Ohledně kompenzace zlikvidovaného materiálu záleží dle NSS zejména na smluvním ujednání zúčastněných stran o tom, jak se v obdobné situaci bude postupovat a zda bude případná likvidace materiálu kompenzována a v jakém rozsahu. Správce daně úvahy o tom, že by smluvní partner kompenzoval náklady na likvidaci pořízeného materiálu, uvedl zatím jen v rovině nijak nepodložených domněnek.
  • NSS vidí zásadní rozdíl mezi touto věcí a věcí řešenou v rozsudku 7 Afs 398/2019, kde vznikla řešená disproporce tím, že společnost byla v důsledku jednání své mateřské společnosti a sesterských společností nucena prodávat své výrobky „pod cenou“, aniž by popsané transakce a smluvní ujednání mohla svým jednáním ovlivnit. V důsledku toho nedosáhla ani minimální ziskovosti. Kompenzace pak představovala dle závěrů uvedených rozsudků částku odpovídající minimální provozní ziskovosti. Nynější věc je však dle NSS jiná. V této věci nejsou posuzována žádná smluvní ujednání, smluvní závazky, nákup či prodej. Předmětem hodnocení tak, jak jej vymezily finanční orgány, je toliko rozhodnutí (příkaz) mateřské společnosti o zastavení výroby pletacích strojů a likvidaci zásob (materiálu). Nejedná se tedy o žádný smluvní závazek (transakci), ale o rozhodnutí o obchodním vedení společnosti.

V případě dotazů se prosím obraťte na autory článku nebo daňový tým EY, se kterým pravidelně spolupracujete.

Autoři:

Libor Frýzek

Michal Kašpar