EY pomáhá svým klientům vytvářet dlouhodobou přidanou hodnotu. Naše služby a profesionální řešení, založené na datech a podporované moderními technologiemi, klientům usnadňují nejen každodenní fungování, ale i růst či transformaci.
Smyslem EY je tvořit lépe fungující svět. Naše expertiza a služby pomáhají vytvářet dlouhodobou hodnotu pro klienty, zaměstnance a společnost, a tím budovat důvěru v kapitálových trzích.
Přinášíme vám zajímavý čerstvý rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) k tématu nastavení převodních cen a doměrku správce daně z titulu chybějící kompenzace z titulu zastavení výroby dle příkazu zahraniční mateřské společnosti.
Situace
Společnost historicky pořídila na příkaz své mateřské společnosti materiál na výrobu pletacích strojů.
Výroba pletacích strojů se ukázala jako prodělečná. Společnost proto – opět na základě příkazu mateřské společnosti - výrobu zastavila a materiál zlikvidovala.
Správce daně upravil základ daně společnosti o částku odpovídající dopadu z titulu likvidace materiálu.
Dle správce daně vznikla společnosti likvidací materiálu majetková újma, která nebyla mateřskou společností kompenzována. Tím společnost přišla o zisk. Příkaz k likvidaci materiálu označil správce daně za transakci mezi spojenými osobami.
Pohled krajského soudu
Krajský soud (KS) dospěl k závěru, že na danou transakci nelze použít § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů (ZDP), neboť v tomto případě nelze hovořit o ceně sjednané mezi spojenými osobami.
V projednávané věci by mohl být aplikován čl. 9 odst. 1 smlouvy o zamezení dvojího zdanění, neboť má širší rozsah než § 23 odst. 7 ZDP.
Nelze dosud říci, že by se v posuzované věci jednalo o obchodní operaci, která by neodpovídala ekonomickým principům běžných obchodních vztahů.
Dle KS může být nákup i likvidace zásob jen důsledkem legitimního podnikatelského rozhodnutí, které by přijal i zcela samostatný subjekt. Správce daně se musí touto otázkou v dalším řízení znovu zabývat včetně toho, jakou roli hrála dceřiná společnost ve spojení osob.
Pohled NSS
NSS potvrdil závěr KS.
Ustanovení o převodních cenách se vůbec neuplatní. Příkaz k likvidaci zásob byl vydán v rámci obchodního vedení společnosti. Pokud by mateřská společnost takový příkaz nevydala, dosáhla by společnost další ztráty, protože výroba byla objektivně prodělečná. Mateřská společnost na základě rozhodnutí neobdržela žádný přímý zisk.
Na rozdíl od předchozí judikatury v podobných situacích, zde nejsou posuzována žádná smluvní ujednání, nákup či prodej, ale pouze příkaz mateřské společnosti.
Blíže k podrobnostem argumentace NSS níže.
Je zjevné, že tématu řízených transakcí se správci daně věnují s rostoucí intenzitou. Je otázkou, zda by tento spor dopadl stejně, pokud by správce daně pozměnil strategii a soustředil se především na zarámovaní řešené „transakce“ do celkového nastavení převodních cen mezi českou společností a skupinou a odpovídajícího funkčního a rizikového profilu, spíše než izolované posouzení likvidace materiálu. V podobném duchu jsme rovněž zaznamenali reakce daňové správy na sociálních sítích.
Podrobnosti argumentace NSS
NSS konstatuje, že se v projednávané věci není třeba zabývat tím, zda rozsah § 23 odst. 7 ZDP je užší, nebo širší než čl. 9 odst. 1 smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Na projednávanou věc tato citovaná ustanovení dle NSS vůbec nedopadají.
V dané věci dle NSS nelze identifikovat žádné vícestranné právní jednání (obchodní nebo finanční vztah) a určenou (sjednanou) cenu nebo nestandardní podmínky u rozhodnutí mateřské společnosti k likvidaci zásob, který byl vydán v rámci obchodního vedení společnosti.
Finanční orgány spatřovaly v příkazu mateřské společnosti vůči dceřiné společnosti něco jako hypotetickou službu. Nejednalo se však o závazek ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP, ale o běžné obchodní vedení společnosti. Znakem spojených osob ve vztahu mateřské a dceřiné společnosti je dle NSS zajisté to, že mateřská společnost rozhoduje o výrobním směřování své dceřiné společnosti.
Z hlediska posouzení hospodářské racionality daného případu je podstatné, že dceřiná společnost nakoupila od mateřské společnosti v roce 2011 zásoby (materiál) k výrobě pletacích strojů a v roce 2014 tyto zásoby zlikvidovala na základě rozhodnutí (příkazu) mateřské společnosti, neboť výroba daných pletacích strojů byla ztrátová.
Okolnosti nasvědčují tomu, že v důsledku svého rozhodnutí (příkazu) se mateřská společnost pouze vyhnula negativním důsledkům, které by byly spojeny s pokračováním v prodělečné výrobě. Tyto negativní důsledky (narůstající ztrátu) by přitom v prvé řadě postihly právě přímo dceřinou společnost. Mateřská společnost přitom jen na základě tohoto rozhodnutí neobdržela žádný přímý zisk. Nic ani nenasvědčuje tomu, že by posuzované jednání mateřské společnosti představovalo jednání, jímž by bez dalšího způsobila dceřiné společnosti škodu. V posuzovaném případě dále nelze bez dalšího dosud ani dovodit, že by se mateřská společnost, potažmo společnost např. snažila (neoprávněně) snižovat svůj daňový základ.
V této souvislosti NSS opakuje, že je zcela legitimní podnikatelský úsudek, pokud mateřská společnost v rámci svého obchodního vedení zastaví nerentabilní výrobu u své dceřiné společnosti a rozhodne o likvidaci již pořízených a dále nepotřebných zásob (materiálu). Mateřská společnost tedy v projednávané věci jen učinila racionální rozhodnutí, které by pravděpodobně učinil jakýkoli jiný podnikatel.
Správce daně konstatuje, že to byla „mateřská společnost, kdo v rámci koncernu nesl funkce spojené s nákupem materiálu a rozhodováním o výrobě, které ve svém důsledku vedlo k neupotřebitelnosti zásob pořízených od mateřské společnosti“. V tomto konkrétním případě ovšem stěžovatel také přehlíží význam skutečnosti, že rozhodnutí o ukončení výroby mateřská společnost neučinila jen tak, ale na základě objektivní skutečnosti – prodělečnosti této výroby. Není pochyb o tom, že v důsledku této skutečnosti dosáhla společnost ztráty. V případě, že by toto rozhodnutí mateřská společnost neučinila, zjevně by následovalo zvyšování ztráty společnosti v důsledku prodělečné výroby. V logice správce daně by ovšem i za posledně uvedenou ztrátu měla být odpovědná mateřská společnost a kompenzovat společnosti ztrátu. To ovšem dle NSS představuje neřešitelný a nelogický „kruh“.
Ohledně kompenzace zlikvidovaného materiálu záleží dle NSS zejména na smluvním ujednání zúčastněných stran o tom, jak se v obdobné situaci bude postupovat a zda bude případná likvidace materiálu kompenzována a v jakém rozsahu. Správce daně úvahy o tom, že by smluvní partner kompenzoval náklady na likvidaci pořízeného materiálu, uvedl zatím jen v rovině nijak nepodložených domněnek.
NSS vidí zásadní rozdíl mezi touto věcí a věcí řešenou v rozsudku 7 Afs 398/2019, kde vznikla řešená disproporce tím, že společnost byla v důsledku jednání své mateřské společnosti a sesterských společností nucena prodávat své výrobky „pod cenou“, aniž by popsané transakce a smluvní ujednání mohla svým jednáním ovlivnit. V důsledku toho nedosáhla ani minimální ziskovosti. Kompenzace pak představovala dle závěrů uvedených rozsudků částku odpovídající minimální provozní ziskovosti. Nynější věc je však dle NSS jiná. V této věci nejsou posuzována žádná smluvní ujednání, smluvní závazky, nákup či prodej. Předmětem hodnocení tak, jak jej vymezily finanční orgány, je toliko rozhodnutí (příkaz) mateřské společnosti o zastavení výroby pletacích strojů a likvidaci zásob (materiálu). Nejedná se tedy o žádný smluvní závazek (transakci), ale o rozhodnutí o obchodním vedení společnosti.
V případě dotazů se prosím obraťte na autory článku nebo daňový tým EY, se kterým pravidelně spolupracujete.
The Supreme Administrative Court on the order of the parent company to stop production
We bring you an interesting recent judgment of the Supreme Administrative Court (SAC) on the topic of transfer pricing and the tax administrator's claim for lack of compensation for stopping production under the order of a foreign parent company.
Situation
A company historically procured materials for the manufacture of knitting machines at the behest of its parent company.
The production of knitting machines proved to be unprofitable. The company therefore - again on the orders of the parent company - stopped production and disposed of the material.
The tax authorities adjusted the company's tax base by an amount corresponding to the impact of the disposal of the material.
According to the tax authorities, the company suffered a material loss from the disposal of the material which was not compensated by the parent company. The company lost profit as a result. The tax authorities considered the disposal order to be a transaction between related parties.
The view of the Regional Court
The Regional Court (CC) concluded that Section 23(7) of the Income Tax Act (ITA) was not applicable to the transaction in question, as the case at hand does not concern a price agreed between related parties.
In the present case, Article 9(1) of the Double Taxation Treaty could be applied as it has a wider scope than Section 23(7) ITA.
It cannot yet be said that in the present case there is a commercial transaction which does not comply with the economic principles of normal commercial relations.
According to the CC, the purchase and disposal of inventory can be the result of a legitimate business decision, which would be taken even by a completely independent entity. The tax authorities must revisit this issue in further proceedings, including the role played by the subsidiary.
The view of the SAC
The SAC upheld the conclusion of the CC.
The transfer pricing provisions do not apply at all. The order for liquidation of the inventory was made in the course of business management of the company. If the parent company had not issued such an order, the company would have made further losses as the production was objectively unprofitable. The parent company did not receive any direct profit as a result of the decision.
Contrary to previous case law in similar situations, here no contractual arrangements, purchase or sale are considered, but only the parent company's order.
More on the details of the reasoning of the SAC below.
It is clear that the topic of controlled transactions is being addressed by tax authorities with increasing intensity. The question is whether this dispute would have turned out the same way if the tax authorities had changed their strategy and focused primarily on framing the "transaction" in question within the overall transfer pricing setting between the Czech company and the group and the corresponding functional and risk profile, rather than an isolated assessment of the disposal of the material. We have also seen similar reactions from the tax administration on social media.
Details of the reasoning of the SAC
The SAC notes that in the present case it is not necessary to consider whether the scope of Section 23(7) of the ITA is narrower or broader than Article 9(1) of the DTT. According to the Supreme Administrative Court, those cited provisions do not apply to the present case at all.
In the present case, according to the SAC, no multilateral legal transaction (commercial or financial relationship) and an agreed price or non-standard terms can be identified in the parent company's decision to liquidate the inventory, which was made in the course of the company's business management.
The tax authorities saw the parent company's order for the subsidiary as something of a hypothetical service. However, it was not an obligation within the meaning of section 23(7) of the ITA, but a normal business management of the company. According to the Supreme Administrative Court, it is certainly a sign of related parties in a parent-subsidiary relationship that the parent company decides on the production direction of its subsidiary.
From the point of view of assessing the economic rationality of the case, it is relevant that the subsidiary purchased supplies (materials) for the production of knitting machines from the parent company in 2011 and disposed of these supplies in 2014 on the basis of the parent company's decision (order), as the production of the knitting machines in question was loss-making.
The circumstances suggest that, as a result of its decision (order), the parent company merely avoided the negative consequences that would have been associated with the continuation of unprofitable production. Those negative consequences (increasing losses) would have primarily affected the subsidiary directly. The parent company did not receive any direct profit as a result of this decision alone. Nor is there any indication that the parent company's conduct under assessment constitutes conduct which would have caused the subsidiary damage. Furthermore, in the present case, it cannot yet be concluded that the parent company, for example, sought (unjustifiably) to reduce its tax base.
In this context, the SAC reiterates that it is a perfectly legitimate business judgment if a parent company, as part of its business management, stops unprofitable production at its subsidiary and decides to liquidate the already acquired and no longer needed stock (material). In the present case, therefore, the parent company has merely made a rational decision which any other businessman would probably have made.
The tax authorities state that it was 'the parent company which, within the group, had the functions of purchasing materials and making production decisions which, in effect, rendered the inventory acquired from the parent company unusable'. In the present case, however, the complainant also overlooks the significance of the fact that the decision to cease production was not taken by the parent company for no reason, but on the basis of an objective fact - the unprofitability of that production. There is no doubt that, as a result of that fact, the company made a loss. If the parent company had not taken that decision, the company's losses would obviously have increased as a result of the unprofitable production. However, in the logic of the tax authorities, the parent company should also be responsible for the latter loss and compensate the company for the loss. However, according to the SAC, this constitutes an intractable and illogical "circle".
With regard to compensation for the disposal of the material, the SAC considers that it depends in particular on the contractual agreement of the parties involved on how to proceed in a similar situation and whether and to what extent any disposal of the material will be compensated. The tax administrator has so far only made unsubstantiated assumptions about the contractual partner compensating the costs of disposal of the purchased material.
The SAC sees a fundamental difference between this case and the case dealt with in the judgment 7 Afs 398/2019, where the disproportion in question arose from the fact that the company was forced to sell its products "below cost" as a result of the actions of its parent company and sister companies, without being able to influence the transactions and contractual arrangements described. As a result, it did not achieve even a minimum profitability. The compensation, according to the judgments referred to above, was an amount corresponding to the minimum operating profitability. However, the present case is different, according to the SAC. In this case, no contractual arrangements, contractual obligations, purchase or sale are at issue. The subject of the assessment, as defined by the tax authorities, is only the parent company's decision (order) to stop production of knitting machines and to dispose of stocks (materials). It is therefore not a contractual obligation (transaction) but a decision on the commercial management of the company.
If you have any questions, please contact the authors of the article or the EY tax team with whom you regularly work.