CSRD není o chvále. Jde o čísla, rizika a transparentnost

Rozhovor s Alicí Machovou, vedoucí partnerkou poradenství v oblasti CFO agendy a udržitelného rozvoje v EY Česká republika, vyšel 25. června 2025 na webu Byznys a udržitelnost.

Autor: Kateřina Novotná

„CSRD není o chvále. Jde o čísla, rizika a transparentnost,“ říká partnerka EY Alice Machová

Z marketingového pozlátka k datům, číslům a odpovědnosti – tak vypadá posun firem v prvním roce podle směrnice CSRD. Společnosti s první vlnou ESG reportingu prokázaly, že se připravit vyplatilo, říká v rozhovoru partnerka EY Alice Machová. Přesto se ukazuje, že princip dvojí významnosti (dále též materiality) je tvrdý oříšek – firmy váhají, jak otevřeně mluvit o rizicích i dopadech. Reporting není o chlubení, ale o pravdivém popisu reality, zdůrazňuje Alice Machová. V rozhovoru upozorňuje i na rozdíly v kvalitě plánů firem, odlišné tempo států nebo schizofrenní situaci, do které firmy dostává současná debata o změnách v evropských standardech.

EY v letošním CSRD Barometer popisuje první rok reportingu jako „nastavení baseline“. Kde podle Vás firmy při této premiéře nejvíce překvapily – pozitivně i negativně?

Začněme tou nejdůležitější zprávou: firmy reporting zvládly. Projevilo se, o čem se hovoří nejméně od roku 2023, a to, že investovat čas do příprav, se vyplatí. Bylo znát, které firmy přistoupily k celé agendě proaktivně a které do poslední chvíle doufaly, že se povinnost na poslední minutu zruší.

V analýze se objevuje silný akcent na technickou stránku reportingu. Vidíme sice strukturované reporty, ale často s omezeným příběhem o strategii firmy a jejích reálných dopadech. Je to podle Vás problém „prvního ročníku“, nebo symptom hlubšího nepochopení podstaty, proč vlastně udržitelnost řešíme?

Pravda bude někde „mezi“. Udržitelnost a její chápání, je podmíněno sektorově, ale i zemí původu firem. Existují proto různé akcenty, ale i rozdíly v jakési kultuře, jazyku reportování.  Zároveň je v případě konsolidované zprávy za vícero zemí vždy vidět rozdílné přístupy ve výpočtech například personálních údajů. Sladit je ve stejné metodice je postupný proces.

Nutné je také připomenout, že ještě loni tady byla řada zpráv „marketingových“. Letos nastal předěl. Ne všechny firmy se ztotožnily s novým technicistním přístupem založeným na datových bodech, jiné ho naopak přivítaly. Proto vidíme i rozdíly v koncipování reportů. Ne ani tak v samotném obsahovém sdělení, to by neprošly auditem, ale u formy a v jisté kreativitě výkladu. Určitě bude u některých firem trvat pár let, než pochopí, že se jedná především o strukturované a transparentní reportování založené na číslech a důkazech.

Dvojí materialita: Achillova pata nebo transformační jádro?

Dvojí materialita je srdcem celé filozofie CSRD. EY uvádí, že 84 % firem detailně popisuje svůj proces dvojí materiality, nicméně kvalita výstupů z analýzy se značně liší. Jak české firmy zvládají praktickou aplikaci tohoto principu? A kde jim v EY musíte nejčastěji pomáhat?

Ukázalo se, že celý proces hodnocení dopadů, rizik a příležitostí byl pro společnosti větší oříšek, než samy čekaly.

Ve zkratce je smyslem dvojí materiality uchopit byznysový model v jeho celistvosti, včetně dodavatelsko-odběratelských vztahů. Citlivou částí je ovšem zhodnotit dopady na životní prostředí i na společnost, ale i související finanční rizika. Právě tady firmy narážely, protože nikdy dříve podobné otázky nehodnotily. Často s námi pak sdílely obavy, že reportují i citlivé informace, které, pokud nejsou dobře komunikovány, mají potenciál je poškodit v očích zaměstnanců, veřejnosti, ale i obchodních partnerů. Tady byla právě i role konzultantů, kdy je třeba vybalancovat splnění povinnosti, ale zároveň firmu chránit. V reportu je totiž třeba vážit každé slovo. Cílem standardu totiž není pouze chválit, ale pojmenovat i rizika a slabiny, a jak s nimi systematicky pracovat.

 Je v českém prostředí podle Vašich zkušeností problémem spíše identifikace dopadů společnosti nebo pojmenování finančních rizik? 

Finanční rizika se zdála být pro společnosti uchopitelnější. Jsou koneckonců zvyklé řadu let vykazovat finanční data, včetně pojmenovávání rizik všeho druhu.

Jakmile se ale začnete ptát na zhodnocení dopadů produktů na zdraví spotřebitelů, odměňování, spotřeba materiálů nebo používání nebezpečných látek, je to citlivé. Do procesu vstoupí emoce, individuální názory, rozdílná životní zkušenost. Zároveň to není černobílé hodnocení. V takovém případě se ukázalo jako lepší, když společnost provede někdo „z venku“, aby nedocházelo k opakovanému zacyklování. Může si totiž dovolit být jakýmsi neutrálním mediátorem.

Kompletní uhlíkovou stopu počítaly firmy často poprvé. Přemýšlet o dekarbonizaci byznysu tak ani nemohly, neměly totiž data

EY CSRD Barometer upozorňuje, že 80 % firem sice deklaruje přechodové klimatické plány, ale ne vždy jsou v souladu se scénářem udržení oteplení pod hranicí 1,5 °C či nereflektují finanční dopady transformace. Proč podle Vás zatím firmy se svými klimatickými plány váhají?

Ono váhání je spíše projevem nedostatku kapacity. Pro množství regulatorních požadavků jednoduše firmy využily možnost tyto plány odsunout. Uvedu nejčastější případ: firmy kvůli reportingu mnohdy poprvé počítaly kompletní uhlíkovou stopu. Přemýšlet o dekarbonizaci byznysu tak ani nemohly, neměly totiž data. To souvisí také s kvalitou plánů. S každým dalším rokem ale vidíme, že na jedné straně firmy zpřesňují své ambice v dekarbonizaci, na straně druhé také od těchto ambicí ustupují, protože jejich původní plán nebyl důkladně propočítán. Firmy by proto měly přistoupit pragmaticky a balancovat potřeby reportingu, ale i udržení vlastní konkurenceschopnosti.

U standardu G1 (governance) je vidět, že témata jako firemní kultura či whistleblowing jsou dnes běžné, ale třeba otázky ohledně podpory politických stran či lobbying uvádí jako materiální nejmenší podíl firem, jen 38 %. Zasloužila by si podle Vás tato oblast širší veřejnou debatu? 

Problematika podpory politických stran nebo lobbying je součástí jiných regulací a reportovacích povinností. Ve zprávě o udržitelnosti se spíše poprvé objevila jako samostatná informace, která jinak byla složitěji dohledatelná. Každá firma by nicméně měla prověřit, zda je to oblast zájmu jejich stakeholderů. Reportování, ale i nereportování informací, totiž může vyvolat pozornost.

Zajímavá jsou i data k vlastní pracovní síle (standard S1): Pracovní podmínky a Rovné zacházení a příležitosti pro všechny byla pokryta u více než dvou třetin firem, zatímco téma Ostatní pracovní práva řešila méně než pětina firem. Například benchmark pro adekvátní mzdu pak uvedlo jen 61,5 % firem. Co tato čísla říkají o HR trhu a například schopnostech firem zaměstnávat lidi s hendikepem? 

Celkově tato čísla ukazují na potřebu většího zaměření na rozmanitost a inkluzi v pracovním prostředí, a to nejen v oblasti pracovních podmínek, ale také v oblasti odměňování a dalších pracovních práv. To, že více než dvě třetiny firem pokrývá témata jako pracovní podmínky a rovné zacházení, ukazuje na rostoucí povědomí o důležitosti těchto aspektů v oblasti lidských zdrojů, což souvisí i s významnou regulací v HR oblasti. Nicméně existují oblasti, které vyžadují větší pozornost a zlepšení, jak je tomu například právě u ostatních pracovních práv.

Nízké procento firem, které uvádí benchmark pro adekvátní mzdu (61,5 %), potvrzuje, že ne všechny firmy mají jasně definované standardy pro odměňování a stanovené požadavky pro práci stejné nebo podobné hodnoty, což může ovlivnit jejich schopnost přilákat a udržet talentované zaměstnance, včetně lidí s hendikepem. Firmy, které se nezaměřují na adekvátní mzdy a ostatní pracovní práva, mohou mít navíc potíže s vytvářením inkluzivního pracovního prostředí, které by podporovalo zaměstnávání lidí se sociálním znevýhodněním.

Firmy si začínají uvědomovat, že udržitelnost, respektive ESG, má své místo i při akvizicích

Absolutní většina firem volí ověření zprávy s omezenou jistotou, tzv. limited assurance. Očekáváte v tomto směru do budoucna nějakou změnu? 

Přinejmenším střednědobou ambicí EU je zůstat na úrovni ověřování s omezenou jistotou. Neznamená to, že firmy nemohou chtít z různých důvodů vyšší úroveň ověření. V každém případě však evidujeme zájem o auditní služby například v oblasti zeleného financování. Agenda auditorů se neustále vyvíjí podle aktuální potřeby na trhu. Jsme naopak rádi, že naše služby jsou vyhledávány i nad rámec regulatorních povinností. 

Váš tým v EY vede klienty v Česku i celém regionu CEE. Jak moc se od sebe v této fázi jednotlivé země liší — je například český trh v rámci regionu v něčem napřed nebo naopak pozadu?

Hlavním bodem posledních třech let napříč Evropou byla příprava firem na reportování udržitelnosti a jejich auditování. Západní Evropa měla jistý náskok, co se týče specializovaných služeb, které postupně přicházejí k nám – můžeme mluvit právě o dekarbonizaci, analýzách klimatických rizik, cirkulární ekonomice nebo právě zeleném financování. Je to dáno především vyspělostí daného trhu, ale také portfoliem firem. V poslední době se objevuje také poptávka po službách analýz dopadů na biodiverzitu nebo due dilligence procedury. Firmy si začínají uvědomovat, že udržitelnost, respektive ESG, má své opodstatněné místo i při akvizicích.

Ať omnibus dopadne jakkoliv, cíle EU v oblasti dekarbonizace nebo ochrany životního prostředí se nemění

Začátkem letošního roku vydala Evropská komise návrh na zeštíhlení reportingu, tzv. Omnibus package. Kdy podle Vás můžeme očekávat nějaké relevantní výstupy a jak zatím firmy reagují? 

Firmy reagují dvěma způsoby. Ty, které teprve měly začít reportovat, obvykle rozvolnily tempo příprav, jiné vyloženě čekají, jak celé projednávání dopadne. Už dnes víme, že povinnost pro doposud nereportující firmy se posouvá o 2 roky, což bylo schváleno na jaře. Nyní čekáme na další rozhodnutí a mezi nimi i na to, jak bude vypadat rozsah reportování pro současné subjekty za finanční rok 2025. 

Zároveň nás nejspíš čeká horké léto, protože EU bude rozhodovat o úpravách reportovacího standardu, koho a kdy se bude týkat, ale i o dalších agendách, které mediálně nejsou tak vidět. Ať už totiž omnibus dopadne jakkoliv, cíle EU v oblasti dekarbonizace nebo ochrany environmentálních cílů se nemění. Firmy se tak ocitly ve schizofrenní situaci: Na jedné straně je tady příslib, že se jich nebude reporting týkat, na straně druhé jejich klienti nebo odběratelé informace potřebují, a dokonce se navzájem nutí k dekarbonizačním či jiným cílům v oblasti udržitelnosti.

Na závěr: Co bude za tři až pět let hlavním tématem v reportingu udržitelnosti? A jakou roli bude EY v této transformaci podle Vás hrát?

Jako hlavní témata vnímáme taková, která jsou přímo navázaná na to, co je třeba reálně řešit – dekarbonizační plány firem a jejich financování, zelené financování v návaznosti na EU Taxonomii, vyčíslení klimatických rizik a adaptačních a tranzitivních opatření nebo i aktivnějšího zavádění přístupu cirkulární ekonomiky do firem. 

Z pohledu reportingu u firem, které se jím už zabývají, je pak důraz na digitalizaci a propojení s finančním reportingem. U firem, které reporting čeká v druhém kole, vidíme zájem o témata jako je například výpočet uhlíkové stopy, a to nejen pro celou firmu, ale zejména pro jednotlivé produkty – což jsou informace požadované v rámci dodavatelského řetězce. Tyto požadavky nezmizí ani po zavedení zjednodušených opatření v rámci Omnibusu.