EY black logo

Nejvyssi spravni soud k prokazovani vydaju na sluzebni cesty

Nejvyšší správní soud („NSS“) se ve svém nedávném rozsudku 8 Afs 313/2021-42 zabýval problematikou prokazování výdajů na služební cesty. Předmětem sporu byla otázka, zda výdaje na pracovní cesty do zahraničí a výdaje na nákup kupónu na MHD pro zaměstnance lze uznat jako daňově uznatelný výdaj.

Výdaje na zahraniční pracovní cesty

Stěžovatel, fyzická osoba působící v oboru advokacie, vynaložil v letech 2012 a 2013 výdaje na pracovní cesty do USA, Kanady, Nizozemí a Rakouska. V průběhu daňové kontroly stěžovatel předložil jako důkaz uskutečnění zahraničních pracovních cest faktury pro klienty v Kanadě a USA. Dále předložil kopie dokladů vztahující se k soukromým cestám do USA a čestné prohlášení k cestám mimo Kanadu a USA, že tyto pracovní cesty vykonal vždy s cílem osobního jednání s klienty.

V průběhu daňové kontroly správce daně částečně akceptoval předloženou dokumentaci a uznal výdaje na pracovní cesty do USA a Kanady. Dle názoru správce daně není čestné prohlášení předložené u ostatních zemí důkazem prokazujícím důvodné vynaložení výdajů v nějaké výši, nýbrž jde pouze o tvrzení zachycené v písemné formě. Výdaje na ostatní pracovní cesty tak neuznal. 

V rámci soudního jednání stěžovatel argumentoval, že u dlouhodobých obchodních vztahů není možné předpokládat, že každá pracovní cesta bude klientovi vyúčtována. Dle názoru stěžovatele je zcela obvyklé, že cesty do místa pobytu klienta představují riziko advokáta, avšak jsou nutným krokem pro získání nebo udržení klientů.

NSS se ztotožnil se závěry správce daně a městského soudu. NSS souhlasí s názorem, že ne každá zahraniční cesta musí být vyúčtována jako příloha daňového dokladu/faktury. V souladu s ustálenou judikaturou postačuje prokázání, že cestovní výdaje byly vynaloženy v souvislosti s očekáváným příjmem. V tomto smyslu zároveň cestovní výdaje hodnotil i správce daně. V daném případě správce daně akceptoval prokázání vztahu mezi destinací pracovní ceny a existencí klienta v tomto místě. Pouhé rozdělení cest na soukromé a služební však nelze považovat za důkaz o uskutečnění služebních cest.

Nákup kupónů na MHD pro zaměstnance

V rámci daňové kontroly správce daně zároveň zpochybnil výdaje na nákup kupónů na MHD pro zaměstnance stěžovatele. Dle názoru správce daně poplatník neprokázal, že tento výdaj byl zcela vynaložen za účelem dosažení, zajištění a udržení příjmů.

V případě výdajů na kupóny na MHD stěžovatel argumentoval, že nákup dlouhodobého kupónu byl ekonomicky výhodnější než nákup jednotlivých jízdenek. Cílem nákupu dlouhodobého kupónu bylo mj. ušetřit na sekundárních administrativních nákladech.

I v tomto případě NSS souhlasil se závěry městského soudu. Správce daně ani městský soud nepožadovali, aby na každou jízdu kupoval samostatnou jízdenku a o ní samostatně účtoval. Správce daně pouze požadoval po poplatníkovi prokázat, že kupón byl zcela použit pro služební účely a nebyl použit pro soukromé účely. Správce daně zároveň ponechal stěžovateli volnost, jakým způsobem tuto skutečnost prokáže. Mohlo se např. jednat o jednoduchou evidenci uskutečněných pracovních cest. Dle názoru NSS mohl stěžovatel prokázat využití jízdného pro služební účely i jinými způsoby. Stěžovatel však nic takového neučinil.

Rádi s Vámi prodiskutujeme tento judikát a jeho aplikaci na konkrétní situace z praxe. V případě dotazů se prosím obraťte na autory článku nebo na daňový tým EY, se kterým spolupracujete.

Autoři:

Lukáš Nika

Ladislava Zamazalová