Naše kritická infrastruktura jako nahý v trní

Článek původně vyšel na webu HN.cz 11. června 2026.

Zatímco se zdá, že legislativně jede protivzdušná obrana naší kritické infrastruktury na plné obrátky, v praxi míra ochrany kritických objektů v Česku dosahuje maximálně jednotek procent.

Tuzemská kritická infrastruktura jen v oblasti elektroenergetiky podle kvalifikovaných odhadů představuje desítky rozvoden a elektráren. Nový zákon č. 266/2025 Sb. o kritické infrastruktuře, účinný od začátku letošního roku, rozšiřuje klasifikaci objektů kritické infrastruktury, což nevyhnutelně vede k nárůstu jejich počtu a novým povinnostem pro jejich provozovatele. K tomu je třeba připočíst objekty důležité pro obranu státu.

Ve výsledku se tedy jedná o stovky klíčových objektů a tisíce jejich prvků, tedy míst na mapě, které je potřeba zabezpečit i proti útokům ze vzduchu. Jenže podle veřejně dostupných údajů má česká armáda takových obranných systémů doslova jen několik.

Přitom už minimálně čtyři roky víme, že současné války se vedou především vzdušnými silami a vedle vojenských cílů jsou primárním terčem právě objekty jako elektrárny, teplárny, rafinerie, rozvodny nebo velké vodní nádrže či dopravní stavby.

V takové situaci omezovat, respektive dostatečně nenavyšovat výdaje na obranu znamená nejen udržovat infrastrukturu „nahou“, ale hodit ji přímo do trní. Přitom nejde jenom o peníze, ale i o know-how obranné taktiky, jak ukazuje zkušenost získaná situací na Ukrajině.

Ruské ozbrojené síly k úderům na energetickou infrastrukturu používají nejčastěji balistické střely Iskander, střely s plochou dráhou letu Kalibr a Ch-101/555 nebo bezpilotní prostředky typu Šáhid/Geraň. Jen v roce 2025 provedly ruské ozbrojené síly 33 masivních kombinovaných úderů, během kterých nasadily průměrně 364 střel a útočných bezpilotních prostředků[1]. Zejména nasazení bezpilotních prostředků k zahlcení ukrajinské protivzdušné obrany ukazuje novou perspektivu vojenských konfliktů a představuje pro obranné systémy náročnou výzvu z pohledu dlouhodobé udržitelnosti. Jen v lednu tohoto roku ruské ozbrojené síly na Ukrajině nasadily 4 442 bezpilotních útočných prostředků a návnad typu Šáhid/Geraň[2].

Právě u útočných prostředků se projevuje významný nepoměr. Cena bezpilotního útočného prostředku nebo návnady se pohybuje okolo 50 tisíc dolarů[3]. Oproti tomu cena jedné protistřely systému Patriot se pohybuje okolo 4 milionů dolarů[4]. Ačkoliv protistřely Patriot nejsou primárně používány proti bezpilotním prostředkům Šáhid/Geraň a jsou soustředěny spíše proti balistickým střelám typu Iskander, stále je nutné brát v úvahu, že proti jedné balistické střele Iskander je podle současné doktríny nutné vypálit alespoň dvě protistřely systému Patriot, lépe však čtyři[5]. Tento paradox není platný jen z pohledu nevyváženosti nákladů, ale i z pohledu celkové globální výrobní kapacity systému Patritot, která se pohybuje v řádu menších tisíce kusů ročně.

Šáhid/Geraň poté slouží spíše k úderům na měkčí cíle, jejichž vyřazení nevyžaduje nasazení balistických střel nebo střel s plochou dráhou letu. Respektive slouží i k zahlcení obrany tak, aby ukrajinská strana byla nucena nasazovat například i víceúčelové letouny F-16, což nadále zvyšuje tlak na její obranu[6].

Vyvstává zde proto nejen pro Ukrajinu, ale i pro evropské státy zásadní, spíše primárně ekonomická otázka udržitelnosti obrany všech objektů kritické infrastruktury proti masivním vzdušným úderům. Rozsah vzdušných úderů, cena obrany a nové hrozby v podobě přesně naváděných bomb, FPV dronů (dron s pohledem z první osoby) nebo balistických střel středního doletu implikují nutnost změny přístupu k budování evropské protivzdušné (PVO) a protiraketové obrany.

Ta ani čtyři roky po zahájení ozbrojeného konfliktu vysoké intenzity na evropském území stále není dobudována a objevují se v ní výrazné mezery zejména kvůli tomu, že je doposud založena na významném americkém příspěvku.

Kritickou situaci a výrazné limity evropských kapacit dokresluje skutečnost, že Německo jako největší evropský přispěvatel do protivzdušné obrany Ukrajiny nabídlo dalších 5 protistřel systému Patriot podmíněně dodávkou 30 kusů od ostatních spojenců[7]- čísla, která jsou v porovnání s průměrným ruským útokem čítajícím cca 370 střel řádově nedostačující. I kdyby pouze zlomek těchto prostředků tvořily balistické střely, současné evropské kapacity protistřel jsou zjevně velmi omezené.

V případě podobných vzdušných úderů proti státům střední a východní Evropy proto vyvstává kromě ekonomické také prioritizační otázka, jelikož se současnými schopnostmi a kapacitami nelze očekávat, že prostředky PVO mohou dlouhodobě chránit všechny objekty, což dnes a denně ukazuje právě Ukrajina.

Co tedy můžeme v dané situaci dělat? Žádný zázračný lék neexistuje. Z vojenského a průmyslového hlediska potvrzuje nejen konflikt na Ukrajině, ale i v Perském zálivu nutnost výrazného navýšení výroby protiletadlových a protiraketových střel, alespoň v rozsahu umožňujícím ochranu klíčových objektů a zařízení.

Současně se ukazuje potřeba systematické přípravy na vícevrstvou protivzdušnou obranu, která bude schopna reagovat nejen na bezpilotní prostředky, ale i na balistické střely a další moderní hrozby. Bez rozšíření průmyslových kapacit a dlouhodobého plánování nebude možné tuto mezeru v evropské obraně v dohledné době zaplnit.

V případě České republiky, ale i dalších evropských států se proto znovu otevírá otázka, alespoň částečné soběstačnosti v oblasti vícevrstvé protivzdušné obrany.

V současnosti jsou totiž evropské státy ve velké míře závislé na zahraničních systémech jak v oblasti radarů, tak v oblasti protiletadlových střel. Rozvoj domácích průmyslových kapacit v oblasti PVO, včetně oblasti vývoje radarových prostředků, moderních technologií jako jsou lasery nebo i licenční výroby protiletadlových střel, proto představuje nejen ekonomickou příležitost, ale i nutnou pojistku přežití.

Odolnost kritické infrastruktury je sice i v Česku jedním z klíčových dlouhodobě skloňovaných bezpečnostních témat, ale, jak je známo, papír snese všechno. Je proto potřeba rychle přejít od strategií, předpisů a manuálů k reálným činům, v první řadě k rozhýbání promyšleného investičního soustrojí, které bude produkovat potřebný „materiál“. Pokud se tak nestane, hrozí nám, že při prvním vzdušném útoku se naše zranitelnost odhalí jako „císařovy nové šaty“.