law and order

Nová legislativa EU v rámci boje s odlesňováním - část pátá: co když nesplním

Lze se setkat s názory, že Evropská unie v obecné rovině „přitvrzuje“ v přísnosti sankcí, zejména v oblasti ochrany životního prostředí. Je pravdou, že opatření a sankce stanovené EUDR patří spíše k těm přísnějším, a zaslouží si proto zvýšenou pozornost.

Nejprve je třeba připomenout, že nařízení EUDR je skutečně nařízením, tedy jde o přímo použitelný předpis. Zjednodušeně řečeno – povinnosti, které z EUDR vyplývají, se uplatní bez dalšího a není třeba je provádět v národním právním řádu specifickým lokálním zákonem.

Přesto toto nařízení obsahuje prvky, které jsou typické spíše pro směrnice – zahrnuje totiž pouze rámcové předpoklady a základní výčet opatření a sankcí, které mohou členské státy hospodářským subjektům a obchodníkům ukládat. Je na jednotlivých státech, jaká opatření a sankce (a případně v jaké výši) uvedou v život; jak jsme slíbili v předchozím díle našeho seriálu, národní úpravě se v našem seriálu budeme také věnovat. Předmětem tohoto dílu jsou však opatření a sankce předpokládaná nařízením samotným.

První kategorií jsou opatření předběžná. K nim poskytuje nařízení nejméně vodítek – má se jednat o okamžitá opatření při zjištění potenciálního nesouladu relevantních komodit či výrobků s nařízením a mají zahrnovat také jejich zabavení, případně pozastavení uvedení či dodání na trh nebo jejich vývozu.

Další kategorií jsou opatření nápravná. Ta přijímá hospodářský subjekt nebo obchodník na žádost příslušných orgánů a musí zahrnovat alespoň jedno z uvedeného:

  • náprava formálních nesouladů;
  • zabránění uvedení či dodání relevantního produktu na trh nebo jeho vývozu;
  • stažení relevantního produktu z trhu či oběhu;
  • darování relevantního produktu na dobročinné účely, případně jeho likvidace.

Pokud nebudou tato nápravná opatření hospodářským subjektem či obchodníkem přijata, zajistí jejich uplatňování příslušné orgány všemi dostupnými prostředky. Je také třeba mít na paměti, že nápravná opatření nenahrazují sankce – ty mohou být uloženy vedle nich.

Sankce mají být, slovy nařízení, účinné, přiměřené a odrazující. Vzhledem k tomu, že EUDR uvádí jen jejich minimální výčet a konečnou podobu ponechává na jednotlivých členských státech, může se stát, že se okruh sankcí anebo jejich výše bude v jednotlivých státech Evropské unie lišit.

Oním minimálním okruhem jsou:

  • pokuty;
  • konfiskace relevantních produktů;
  • konfiskace získaných příjmů;
  • dočasné vyloučení ze zadávání veřejných zakázek a z přístupu k veřejnému financování;
  • dočasný zákaz uvádět či dodávat relevantní komodity a produkty na trh nebo je z něj vyvážet;
  • zákaz vykonávat zjednodušenou náležitou péči.

Pokuty přitom musí členské státy stanovit takovým způsobem, aby jejich maximální výše činila nejméně 4 % celkového ročního obratu za předcházející finanční rok v celé Evropské unii. Nařízení také předpokládá postupné zvyšování pokuty, pokud budou ukládány opakovaně, a zdůrazňuje i potřebu, aby uložená pokuta byla vyšší než ekonomický prospěch potenciálně získaný porušením EUDR.

Opatření a sankce předpokládané nařízením EUDR tak mají potenciál být opravdu tvrdé. Na českou národní úpravu, která by měla přinést bližší představu, jaké skutečně budou, se proto podíváme již v příštím díle.

V případě zájmu o podrobnější informace se prosím obraťte na autory článku nebo na další členy týmu EY, se kterými spolupracujete.

Autoři:

Jan Turek

Veronika Juhasová