EY označuje globální organizaci a může se vztahovat na jednu nebo více členských firem Ernst & Young Global Limited, z nichž každá je samostatným právním subjektem. EYG, britská společnost s ručením omezeným, neposkytuje služby klientům.
Nejvyšší soud České republiky v usnesení sp. zn. 27 Cdo 1368/2024 ze dne 25. srpna 2025 potvrdil, že část českého zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon“), která umožňuje široké veřejnosti přístup k údajům o skutečných majitelích, odporuje unijnímu právu. V důsledku toho není možné, aby stát ukládal a vymáhal sankce za neprovedení zápisu skutečných majitelů.
V projednávané věci soudy nižších instancí vyzvaly evidující osobu k zajištění chybějícího zápisu do evidence skutečných majitelů. Dotčená společnost tak učinit odmítla s odkazem na ochranu soukromí osob, které měly být v evidenci uvedeny. Dle odvolacího soudu evidující osoba nesplnila svoji zákonnou povinnost a absence zápisu v evidenci představovala nesrovnalost ve smyslu § 2 písm. l) Zákona. Společnost se bránila dovoláním.
Nejvyšší soud dovolání vyhověl a zdůraznil, že Zákon transponuje směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/849, jejíž ustanovení o neomezeném přístupu veřejnosti k údajům o skutečných majitelích bylo Soudním dvorem EU ve spojených věcech WM a Sovim prohlášeno za neplatné. Český zákonodárce přitom na závěry Soudního dvoru EU nereagoval a dosud nepřijal novelu, která by přístup široké veřejnosti omezila a uvedla Zákon do souladu s unijní judikaturou a novou AML směrnicí 2024/1640/EU.
Předmětné usnesení navazuje na předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu. Ten opakovaně upozornil na to, že plošné zpřístupnění údajů o skutečných majitelích široké veřejnosti může vést k zásahu do ústavně zaručených práv dotčených osob.
Současná česká právní úprava tak staví evidující osoby do obtížné pozice. Na jedné straně jim ukládá povinnost zapsat skutečné majitele, na straně druhé však její splnění vede k automatickému zpřístupnění údajů široké veřejnosti, což může představovat nepřiměřený zásah do základních práv skutečných majitelů na soukromí a ochranu osobních údajů. Nejvyšší soud tak uzavřel, že dokud nebude Zákon novelizován v souladu s unijním právem, nemůže stát vynucovat splnění povinnosti zapsat a udržovat zapsané aktuální údaje o skutečných majitelích právnických osob a svěřenských fondů v evidenci skutečných majitelů.
Stejné závěry platí i v případě sistace hlasovacích práv nezapsaného skutečného majitele. Tento závěr potvrdil Nejvyšší soud ve svém nejnovějším usnesení sp. zn. 27 Cdo 1548/2024 ze dne 26. srpna 2025. Dle soudu se neplatnosti rozhodnutí valné hromady nelze dovolat pouze proto, že pro přijetí rozhodnutí hlasoval skutečný majitel, jehož hlasovací práva byla dle Zákona v důsledku nesplnění evidenční povinnosti pozastavena. Svůj závěr soud odůvodnil právě přetrvávajícím nesouladem Zákona s unijním právem. Lze tak předpokládat, že obdobný přístup by se uplatnil i v případě ostatních Zákonem předvídaných soukromoprávních sankcí.
Zároveň je však nutné zdůraznit, že absence zápisu v evidenci skutečných majitelů může mít i přes aktuální závěry judikatury negativní důsledky v obchodním styku, a to především ve vztahu k povinným osobám podle AML předpisů, u kterých zatím není zřejmé, zda a v jaké míře budou předmětná soudní rozhodnutí ve své praxi reflektovat.
Autorky:
Audio verzi našich novinek si můžete poslechnout na Spotify nebo Apple Podcasts.