formulář

Písemné nebo ústní ujednání – co má v pracovněprávních vztazích přednost?

Co je potřeba zvažovat při výkladu (nejen) pracovněprávních jednání aneb platí vždy, že „co je psáno, to je dáno“?

V aktuálním rozsudku se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou výkladu vůle stran při uzavíraní pracovněprávního poměru. Konkrétně se jednalo o rozpor mezi písemným ujednáním v pracovní smlouvě a ústním slibem zaměstnavatele.

Skutková situace byla následující – pracovní smlouva zaměstnance stanovila jako místo výkonu práce Prahu. V inzerátu na danou pracovní pozici byl uveden jako místo výkonu práce Hodonín. Při podpisu pracovní smlouvy byl zaměstnanec dále ústně ubezpečen, že se jedná o běžnou praxi zaměstnavatele, kdy i přes jiné místo výkonu práce uvedené v pracovní smlouvě je práce fakticky vykonávána v Hodoníně, tedy pracovním místem je Hodonín.

Téměř o rok později však byla zrušena provozovna zaměstnavatele v Hodoníně. Zaměstnavatel následně vydal pokyn, aby zaměstnanec začal vykonávat práci v místě uvedeném v pracovní smlouvě, tedy v Praze. Zaměstnanec tento pokyn odmítl a nadále žádal o přidělování práce v původním pracovišti v Hodoníně. K výkonu práce na pracovišti v Praze se nikdy nedostavil. Zaměstnavatel tak se zaměstnancem okamžitě zrušil pracovní poměr, a to z důvodu mnohadenní neomluvené absence v práci.

Zaměstnanec následně podal k soudu žalobu na neplatnost tohoto okamžitého zrušení. Prvoinstanční soud žalobu zamítl s tím, že platí pracovní místo uvedené v pracovní smlouvě. Zaměstnanec se dle názoru soudu nemůže sám o sobě rozhodovat, kde bude nebo nebude vykonávat práci. Prvoinstanční rozsudek odvolací soud potvrdil. Nejvyšší soud České republiky však jejich rozsudky zrušil, a to s následující argumentací.

Klíčovým prvkem je dle Nejvyššího soudu skutečná vůle stran v době uzavření pracovní smlouvy. Výklad pracovní smlouvy nemůže být omezen jen na její formální podobu, ale musí brát v úvahu i skutkový stav a zavedenou praxi mezi smluvními stranami. Rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajících, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, potažmo v inzerátu na předmětné pracovní místo. To za podmínky, že takový úmysl byl druhé straně znám, anebo o něm musela vědět.

V posuzovaném případě byl tedy zcela zjevný záměr stran stanovit jako místo výkonu práce zaměstnance Hodonín, nikoli Prahu. Nejvyšší soud tak věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.

Ve světle tohoto rozsudku by si zaměstnavatelé měli dát pozor na to, co a jakým způsobem si sjednají se svými zaměstnanci a jaká je skutečná vůle stran a jejich úmysl. Nelze vyloučit, že i písemné ujednání podepsané oběma smluvními stranami bude vykládáno zcela odlišně, právě například podle toho, co zaměstnavatel zaměstnanci ústně přislíbí.

Autorky:

Kateřina Suchanová

Petra Dobravská

Audio verzi našich novinek si můžete poslechnout na SpotifyApple Podcasts nebo YouTube.