EY označuje globální organizaci a může se vztahovat na jednu nebo více členských firem Ernst & Young Global Limited, z nichž každá je samostatným právním subjektem. EYG, britská společnost s ručením omezeným, neposkytuje služby klientům.
Aktuální rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přináší další významné potvrzení judikaturní linie týkající se ručení členů statutárních orgánů za dluhy společnosti podle § 68 odst. 1 zákona o obchodních korporacích ve znění účinném do 31. 12. 2020. Soud zdůraznil, že členové orgánů nesou odpovědnost nejen za aktivní konání, ale i za nečinnost v okamžiku, kdy je zjevné, že se společnost ocitá v hrozícím úpadku (tedy lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků). Pokud v takové situaci zvolí pouhý „útěk,“ mohou věřitelům ručit za dluhy společnosti.
Případ se týkal dvou jednatelů společnosti, která provozovala restauraci a penzion. Na počátku roku 2018 přestala společnost hradit nájemné a další provozní výdaje. Když pronajímatel nájemní smlouvu vypověděl, přišla společnost o svůj jediný zdroj příjmů. Jednatelé přesto nepřijali žádná opatření, jak situaci řešit – nekomunikovali situaci s věřiteli, nesnažili se zajistit nové provozní prostory ani nepodali insolvenční návrh. Místo toho se na valné hromadě nechali odvolat z funkce a své obchodní podíly prodali společnosti, v čele které stál muž figurující v desítkách pochybných společností. Krátce poté byl na majetek společnosti prohlášen konkurs, jehož výsledkem bylo konstatování nulové hodnoty majetkové podstaty.
Věřitel, pronajímatel nebytových prostor, se následně domáhal, aby soud založil ručení bývalých jednatelů za splnění závazků společnosti. Jednatelé se bránili tím, že společnost fakticky vedla jejich matka, že o úpadku nevěděli a že po převodu podílů již neměli žádný vliv na činnost společnosti. Vrchní soud jejich obranu odmítl. Potvrdil, že hrozící úpadek nastal již v okamžiku ukončení nájmu, kdy společnost ztratila možnost generovat příjmy, zatímco měla řadu splatných závazků. Jednatelé museli o této situaci vědět, a přesto neučinili žádné rozumné kroky k jejímu řešení. Soud přitom zdůraznil, že péče řádného hospodáře neznamená úspěšnost, ale aktivní a prokazatelnou snahu zabránit ztrátám či úpadku společnosti. Pasivita, formální výkon funkce nebo účelové odstoupení z funkce v době krize je porušením této povinnosti.
Vrchní soud zároveň připomněl, že žaloba podle § 68 odst. 1 zákona o obchodních korporacích směřuje k určení, že členové statutárního orgánu ručí za závazky společnosti, nikoliv však k uložení přímé platební povinnosti. Soud prvního stupně proto překročil rámec žaloby, když žalovaným přímo nařídil zaplatit konkrétní částky. V této části Vrchní soud rozsudek zrušil a řízení zastavil, zatímco ve zbytku, tedy pokud jde o samotné založení ručení, rozhodnutí potvrdil.
Judikát tak potvrzuje, že ručení podle § 68 odst. 1 zákona o obchodních korporacích představuje reálné riziko pro členy statutárních orgánů, kteří ponechají společnost svému osudu. Nejde o sankci za podnikatelské neúspěchy, ale za pasivitu v okamžiku, kdy se úpadek dal očekávat a bylo možné se mu alespoň pokusit zabránit. Soudy budou při posuzování odpovědnosti statutárů nadále hodnotit jejich konkrétní kroky, dokumentaci a schopnost reagovat na krizi. Pro věřitele rozhodnutí znovu potvrzuje, že § 68 zákona o obchodních korporacích může být účinným prostředkem k ochraně jejich práv, zatímco pro členy statutárních orgánů je varováním, že rezignace v době finančních problémů společnosti je z pohledu ustálené judikatury krokem, který může být velmi pravděpodobně spojen s následnou citelnou odpovědností vyplývající ze zákonného ručení.
Autoři:
Audio verzi našich novinek si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcasts nebo YouTube.