formulář

Náročné prokazování daňové báze dlouhodobého majetku

NSS potvrzuje, že i malá nesrovnalost v podkladech může vést k daňové neuznatelnosti celého nákladu při prodeji nemovitosti.

Nejvyšší správní soud potvrdil dlouhodobý trend přísného přístupu k prokazování daňových nákladů. Konkrétně šlo o pořizovací cenu pozemků převzatých v rámci přeměny v původních účetních hodnotách bez přecenění.

Poplatník evidoval pozemky v účetnictví za 42 mil. Kč. Tuto částku zohlednil jako daňový náklad při jejich prodeji.  V daňové kontrole však předložil pouze interní evidenci, finanční úřad proto zpochybnil uznatelnost nákladu. Až v odvolání společnost doložila kupní smlouvu. V ní ale byla sjednaná o něco vyšší pořizovací cena, zhruba 43 mil. Kč. Rozdíl mezi účetnictvím a smlouvou vyvolal pochybnosti správce daně, který vyzval k jejich odstranění. To se však poplatníkovi v řízení před správcem daně nepodařilo.

Až v rámci řízení před krajským soudem přišla společnost s vysvětlením, že rozdíl v ceně je způsoben použitím různých měnových kursů. Toto tvrzení však bylo uplatněno opožděně a soudy ho proto nemohly zohlednit.

Nejvyšší správní soud zdůraznil, že samotný rozpor v částkách nemusí vést k neuznání celého nákladu. Pokud jej však poplatník na výzvu správce daně jasně nevysvětlí, může správce daně odmítnout daňovou uznatelnost celého nákladu. A to i v situaci, kdy částka ve smlouvě byla vyšší, než jakou poplatník uplatňoval v účetnictví (!).

Je zřejmé, že velmi vysoké nároky na prokazování daňových nákladů dopadají i na dlouhodobý majetek. Zejména u nemovitostí je proto třeba věnovat zvýšenou pozornost archivaci relevantních podkladů po celou dobu, až do jejich prodeje či úplného odepsání. Rozsudek také potvrzuje, že je třeba být aktivní již v rámci daňové kontroly – vyčkávat s argumentací až před správní soudy se nemusí vyplatit.

Autor:

David Kužela