Investice do jádra přinesou strategickou výhodu

Článek původně vyšel v týdeníku Euro č.12/2026.

Před deseti lety byli symbolem technologické budoucnosti jednorožci ze Silicon Valley. Dnes se mezi nejdiskutovanější inovace řadí jaderné reaktory. Co se změnilo, že se vracíme k „těžkým“ technologiím?
Uplynulých deset let přineslo zásadní změnu: energetika se dostala do centra geopolitiky i ekonomiky. Ambiciózní sázky na rychlou dekarbonizaci spojené s růstem spotřeby elektřiny, který bude ještě zrychlovat, ukázaly limity čistě obnovitelných zdrojů energie a vrátily do hry stabilní bezemisní zdroje. Rozvoj jádra by proto neměl být vnímán jen jako výzva řídit kapitálově náročné projekty, ale jako budování průmyslového ekosystému v celém hodnotovém řetězci. Pro ČEZ a podobné evropské energetiky to znamená užší spolupráci s průmyslem i státem, který ale naráží na legislativní limity, například z hlediska dovolené státní podpory, i na odlišná očekávání investorů ohledně rizika a návratnosti kapitálu.

Je možné, že zákazníkem malých modulárních reaktorů (SMR) nebude energetika, ale umělá inteligence, tedy že budoucnost jádra zaplatí datová centra, a nikoli domácnosti?
Možné to je, nejsilnější poptávka po stabilní elektřině přichází v současnosti od provozovatelů data center a AI infrastruktury. Tyto subjekty mají schopnost uzavírat dlouhodobé kontrakty a nést část investičního rizika. Na druhou stranu zákazníci technologického odvětví požadují dostupnou energii v řádu jednotek let a vývoj a výstavba SMR natolik rychlá není. Jejich využití v Evropě v následujících deseti letech proto nebude primárně pro datová centra, ale dodávky elektřiny a tepla do tradičních centrálních systémů, které je třeba dekarbonizovat. Vidíme to i v USA, kde se u datových center staví paroplynové elektrárny, i když jejich trh se od Evropy liší.

Kdybychom se za 20 let ohlédli nazpět, bude největším přínosem SMR výroba elektřiny, nebo nové průmyslové modely, které si dnes ještě neumíme představit?
Střednědobě bude hlavním přínosem SMR stále výroba elektřiny a tepla. Dlouhodobě ale jde o technologii, která kromě zmíněného rozvoje datových center může být spojena s výrobou vodíku a dalšími technologiemi pro dekarbonizaci průmyslových procesů.

Historie energetiky je plná projektů, které fungovaly technicky, ale nikoli ekonomicky. Která čísla dnes musí SMR obhájit, aby neskončily ve stejné kategorii?
Klíčová čísla jsou dnes především cena kapitálu, délka, tedy cena výstavby a stabilita výnosů. U SMR se velmi diskutuje, nakolik se podaří snížit náklady výstavby reaktoru, u kterých se díky sériové výrobě očekává pokles nákladů až o 50 procent oproti prvnímu projektu. To by náklady mohlo srazit až na pět až šest tisíc dolarů na kilowatt. To znamená o jednu třetinu nižší náklady než u velkých jaderných zdrojů. Stejně kritické je zvládnutí výstavby bez výrazných zpoždění a vytvoření dlouhodobého modelu výnosů. To bez zapojení státu a sdílení rizik není možné. Z hlediska EY analýz už není hlavní otázka, má-li SMR smysl technologicky, ale jestli ho umíme strukturovat jako investovatelné aktivum, s řízeným rizikem, stabilními výnosy a zapojením soukromého kapitálu. Pokud ano, může se z něho stát jeden z pilířů energetiky a v případě Česka i jeho průmyslu. Pokud ne, zůstane omezený „jen“ na státem podporované projekty.

Může se stát, že země, které nebudou mezi prvními investory do SMR, budou za 15 let v podobné pozici, jako jsou dnes státy závislé na dovozu polovodičů?
Určité paralely existují, zejména pro Evropu. Země, které dnes investují do jaderných technologií a dodavatelských řetězců, si budují strategickou výhodu nejen v energetické bezpečnosti, ale i v průmyslu a jeho konkurenceschopnosti. Proto by se na tyto investice mělo takto nahlížet.