Rozšířený senát NSS k tzv. esenciálním nákladům

Rozšířený senát NSS k tzv. esenciálním nákladům

21. února 2024
Předmět Tax Alert
Kategorie Daně z příjmů

Zobrazit zdroje

Osmý senát Nejvyššího správního soudu řešil případ, kdy správce daně při kontrole daně z příjmů právnických osob vyloučil jako daňově neuznatelné náklady na pomocné stavební práce, neboť poplatník neprokázal, že práce přijal od deklarovaných dodavatelů, neprokázal jejich rozsah ani cenu. Vyloučené náklady představovaly v kontrolovaných zdaňovacích obdobích 6,75 % resp. 1,62 % celkových nákladů poplatníka.

Faktické provedení prací, včetně nemožnosti jejich uskutečnění vlastními zaměstnanci, však správcem daně zpochybněno nebylo. Poplatník proto požadoval, aby správce daně určil a uznal daňově účinnými alespoň takové minimální náklady, které musely být pro dosažení zdanitelných příjmů objektivně vynaloženy (tzv. esenciální náklady).

Správce daně tento postup odmítl, neboť podle něj nebyly naplněny předpoklady pro přechod na stanovení daně náhradním způsobem, tj. podle pomůcek. K tomu by přistoupil v případě, že by byla zpochybněna podstatná část účetnictví poplatníka, a nebylo by tedy možné stanovit daň dokazováním.

Osmý senát postoupil věc z důvodu nejednotné dosavadní judikatury k posouzení rozšířenému senátu.

Rozšířený senát ve svém rozhodnutí[1] dle našeho názoru v zásadě hledal rovnováhu mezi volným uznáváním esenciálních nákladů a nároky na prokazování nákladů, a to při dodržení cíle správy daní, tj. stanovení daně ve správné výši.

Rozšířený senát uzavřel, že „neprokáže-li daňový subjekt okolnosti svědčící daňové uznatelnosti konkrétního výdaje (skupiny výdajů) dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, nemá správce daně bez dalšího povinnost přejít z dokazování na stanovení daně podle pomůcek a stanovit relevantní část výdajů objektivně minimálně nutných na pořízení existující služby nebo zboží.“

Zároveň soud připustil, že „pokud daňový subjekt prokáže, že jím uplatněný výdaj (náklad) skutečně nastal (musel být fakticky vynaložen), byť i za jiných okolností (včetně jiné výše), než je uvedeno na dokladu, je možné jej za splnění dalších zákonných podmínek uznat za daňově účinný výdaj.“

Rozšířený senát tedy vyzdvihl význam dokazování, jako primárního způsobu stanovení daně. Současně zdůraznil důkazní břemeno poplatníka ohledně skutečností potřebných pro správné stanovení daně – v této souvislosti pravidlo uznatelnosti nákladů ve výši prokázané poplatníkem (viz § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů). Možnost uznat tzv. esenciální výdaje není obecně vyloučena, avšak pouhý odkaz na objektivní nutnost jejich vynaložení je podle rozšířeného senátu nedostatečný.

Tématu esenciálních nákladů se budeme blíže věnovat v jednom z článků březnového vydání našich Daňových a právních zpráv. V případě dotazů kontatkujte autory článku nebo tým EY, se kterým spolupracujete.

Autoři:

Jakub Tměj

Petr Sedláček

[1] Usnesení rozšířeného senátu ze dne 13. února 2024, č. j. 8 Afs 296/2020 – 133.

  • Tax Alert - English

    Grand Chamber of the SAC on the so-called essential costs

    The Eighth Chamber of the Supreme Administrative Court dealt with a case in which the tax authorities treated tax-non-deductible costs of auxiliary construction services during a corporate income tax audit because the taxpayer did not prove that it had received the services from the declared suppliers and did not prove their scope or price. The excluded costs represented 6,75 % and 1,62 % of the taxpayer's total costs in the tax periods audited.

    However, the actual provision of the services, including the impossibility of their performance by the taxpayer's own employees, was not questioned by the tax authorities. The taxpayer therefore requested that the tax authorities determine and recognise as tax-effective at least the minimum costs that had to be objectively incurred to obtain taxable income (the so-called essential costs).

    The tax authorities rejected this procedure, as in its view the conditions for switching to an alternative method of tax assessment, i.e. according to other means, were not fulfilled. It would have done so if a substantial part of the taxpayer's accounts had been called into question and it had not been possible to determine the tax by means of evidence.

    The Eighth Chamber referred the case to the GrandChamber for consideration due to inconsistent case law.

    In our view, the decision[1] of the Grand Chamber essentially struck a balance between the free recognition of essential costs and the requirements for proof of costs, while respecting the main objective of tax administration, i.e. to assess the tax at correct amount.

    The Grand Chamber concluded that "if the taxpayer fails to prove the circumstances indicating the tax deductibility of a particular expense (group of expenses) pursuant to Section 24(1) of the Income Tax Act, the tax authorities are under no further obligation to switch from evidence to the determination of tax according to the other means and to determine the relevant part of the expenses objectively minimally necessary for the acquisition of the existing service or goods."

    At the same time, the court admitted that "if the taxpayer proves that the expense (cost) claimed by him actually occurred (had to be actually incurred), even if in different circumstances (including a different amount) than indicated on the invoice, it may be recognized as a tax-effective expense, provided that other statutory conditions are met."

    The Court therefore emphasised the importance of evidence as the primary means of determining tax. At the same time, it emphasised the taxpayer's burden of proof with regard to the facts necessary for the correct assessment of tax - in this context, the rule of deductibility of costs in the amount proved by the taxpayer (see Section 24(1) of the Income Tax Act). The possibility of recognising so-called essential costs is not generally excluded, but the mere reference to the objective necessity of their incurrence is, according to the Grand Chamber, insufficient.

    The topic of essential costs will be discussed in more detail in an article in the March issue of our Tax and Legal News. If you have any questions, please contact the authors of this article or the EY team you are working with.

    Authors:

    Jakub Tměj

    Petr Sedláček

    [1] Resolution of the Grand Chamber of 13 February 2024, No 8 Afs 296/2020 - 133.