EY označuje globální organizaci a může se vztahovat na jednu nebo více členských firem Ernst & Young Global Limited, z nichž každá je samostatným právním subjektem. EYG, britská společnost s ručením omezeným, neposkytuje služby klientům.
Osmý senát Nejvyššího správního soudu řešil případ, kdy správce daně při kontrole daně z příjmů právnických osob vyloučil jako daňově neuznatelné náklady na pomocné stavební práce, neboť poplatník neprokázal, že práce přijal od deklarovaných dodavatelů, neprokázal jejich rozsah ani cenu. Vyloučené náklady představovaly v kontrolovaných zdaňovacích obdobích 6,75 % resp. 1,62 % celkových nákladů poplatníka.
Faktické provedení prací, včetně nemožnosti jejich uskutečnění vlastními zaměstnanci, však správcem daně zpochybněno nebylo. Poplatník proto požadoval, aby správce daně určil a uznal daňově účinnými alespoň takové minimální náklady, které musely být pro dosažení zdanitelných příjmů objektivně vynaloženy (tzv. esenciální náklady).
Správce daně tento postup odmítl, neboť podle něj nebyly naplněny předpoklady pro přechod na stanovení daně náhradním způsobem, tj. podle pomůcek. K tomu by přistoupil v případě, že by byla zpochybněna podstatná část účetnictví poplatníka, a nebylo by tedy možné stanovit daň dokazováním.
Osmý senát postoupil věc z důvodu nejednotné dosavadní judikatury k posouzení rozšířenému senátu.
Rozšířený senát ve svém rozhodnutí[1] dle našeho názoru v zásadě hledal rovnováhu mezi volným uznáváním esenciálních nákladů a nároky na prokazování nákladů, a to při dodržení cíle správy daní, tj. stanovení daně ve správné výši.
Rozšířený senát uzavřel, že „neprokáže-li daňový subjekt okolnosti svědčící daňové uznatelnosti konkrétního výdaje (skupiny výdajů) dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, nemá správce daně bez dalšího povinnost přejít z dokazování na stanovení daně podle pomůcek a stanovit relevantní část výdajů objektivně minimálně nutných na pořízení existující služby nebo zboží.“
Zároveň soud připustil, že „pokud daňový subjekt prokáže, že jím uplatněný výdaj (náklad) skutečně nastal (musel být fakticky vynaložen), byť i za jiných okolností (včetně jiné výše), než je uvedeno na dokladu, je možné jej za splnění dalších zákonných podmínek uznat za daňově účinný výdaj.“
Rozšířený senát tedy vyzdvihl význam dokazování, jako primárního způsobu stanovení daně. Současně zdůraznil důkazní břemeno poplatníka ohledně skutečností potřebných pro správné stanovení daně – v této souvislosti pravidlo uznatelnosti nákladů ve výši prokázané poplatníkem (viz § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů). Možnost uznat tzv. esenciální výdaje není obecně vyloučena, avšak pouhý odkaz na objektivní nutnost jejich vynaložení je podle rozšířeného senátu nedostatečný.
Tématu esenciálních nákladů se budeme blíže věnovat v jednom z článků březnového vydání našich Daňových a právních zpráv. V případě dotazů kontatkujte autory článku nebo tým EY, se kterým spolupracujete.
Autoři:
Jakub Tměj
[1] Usnesení rozšířeného senátu ze dne 13. února 2024, č. j. 8 Afs 296/2020 – 133.