Rozhodnutí SDEU Fondee vs. ČNB – hranice příležitosti
Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) ve věci Fondee a.s. vs. Česká národní banka zkoumal otázku, zda je v rozporu s právem Evropské Unie omezení obsažené v § 29 odst. 4 zákona o podnikání na kapitálovém trhu[1], aby investiční zprostředkovatelé předávali pokyny týkající se investičních nástrojů rovněž zahraničním obchodníkům s cennými papíry. Ve svém rozsudku[2] z 16. 5. 2024 SDEU rozhodl, že toto omezení je v rozporu se směrnicí MiFID II[3]. Rozhodnutí ve svém důsledku otevírá 111 investičním zprostředkovatelům registrovaným u České národní banky možnost předávat pokyny nejenom bankám, obchodníkům s cennými papíry, investičním společnostem nebo fondům z České republiky, ale i těm z jiného členského státu EU.
Využití prostoru, který SDEU ve svém rozsudku vymezil může být poměrně omezené. Pokud iniciativa k nabízení investičních nástrojů vychází od zahraniční investiční firmy, je pravděpodobné, že spolupráci s investičním zprostředkovatelem vůbec navázat nemůže. Může spolupracovat s vázaným zástupcem, pokud má však tento zástupce sídlo v České republice, jeho postavení je na úrovni pobočky, se všemi důsledky vč. daňových.
Okolnosti předběžné otázky řešené u SDEU
Předběžná otázka se týkala výkladu směrnice MiFID II, která upravuje významnou část problematiky podnikání na kapitálovém trhu a kromě jiného se zaměřuje na podmínky poskytování investičních služeb, včetně nabízení a zprostředkování investic do investičních nástrojů, poskytování investičního poradenství a obhospodařování portfolií zákazníků.
Směrnice MiFID II je do českého právního řádu promítnuta především zákonem o podnikání na kapitálovém trhu. Podle pravidel MiFID II, zákon o podnikání na kapitálovém trhu svěřuje poskytování investičních služeb v České republice bankám a obchodníkům s cennými papíry a otevírá domácí trh i obdobným finančním institucím z EU. ČR již v roce 2004 využila možnosti zavedené původní směrnicí MiFID I[4], aby omezený okruh investičních služeb (distribuce investičních cenných papírů a cenných papírů kolektivního investování a související investiční poradenství) poskytoval lokální typ entity - investiční zprostředkovatel – který může vykonávat činnost za výrazně mírnějších regulatorních podmínek, než jaké musí splňovat banky a obchodníci s cennými papíry.
MiFID se zaměřuje na ochranu důvěry v kapitálový trh. V detailu se soustředí na ochranu investorů a na vzájemnou důvěru mezi profesionály na finančním trhu. Klíčové je zajištění jejich vysoké kvality, integrity, jakož i schopnosti přispívat k celkové efektivitě finančního sytému[5]. Je proto pochopitelné, že Česká republika přistoupila konzervativně k využití možnosti zapojit do distribuce investičních nástrojů i lokálního investičního zprostředkovatele, který splňuje jen omezený rozsah pravidel MiFID a umožnila jeho spolupráci jen s tuzemskými entitami, které jsou stejně jako investiční zprostředkovatel dohlíženy Českou národní bankou. Lze pochopit, že účelem tohoto přístupu bylo i řízení rizika případných výhrad z unijní strany, že Česká republika nedostatečně chrání zmíněnou vysokou kvalitu spolupráce mezi profesionály na finančním trhu, když umožňuje spolupráci s těmi zprostředkovateli, kteří nepostupují plně podle vysokých standardů MiFID. V každém případě rozumíme, že omezující pravidla zákona o podnikání na kapitálovém trhu pro investiční zprostředkovatele neměla za cíl ohrožovat hodnoty EU, ale naopak přispívat k jejich ochraně. Chápeme, že podobný náhled na problematiku měla i Česká národní banka při posuzování případu Fondee
SDEU se ve svém rozhodnutí zaměřil na dopady českého opatření na investiční firmy (ekvivalent obchodníka s cennými papíry) z EU a poskytl tak nový, autentický pohled na možný přístup k provedení výjimky z MiFID.
Riziko práva usazení u vybraných obchodních modelů
Úlohou SDEU bylo pomoci Městskému soudu v Praze vyjasnit, zda může investiční zprostředkovatel předávat pokyny i zahraničním investičním firmám. Z pochopitelných důvodů se nezabýval dalšími podmínkami takové spolupráce a rozhodnutí tak může vyvolávat velká očekávání na tuzemském trhu.
Rozhodnutí SDEU může podle našeho názoru prospět nezávislému investičnímu zprostředkovateli, tj. takovému, který jedná výhradně podle instrukce svého klienta anebo který předává pokyny / radí ve vztahu k investičním nástrojům, které zařadil do své nabídky z vlastní inciativy. Pokud však zařazuje do své nabídky investiční nástroje / investiční služby z podnětu zahraničního distributora nebo produktové továrny (produktovou továrnou označujeme investiční společnosti a samosprávné investiční fondy z EU), je třeba se zamyslet nad tím, zda nebude na zahraniční finanční instituci / investiční firmu nahlíženo tak, že vykonává své právo poskytování služeb v rámci EU.
Investiční firma z EU smí poskytovat své služby buď přímo, nebo prostřednictvím jiné investiční firmy (případně banky) nebo vázaného zástupce[6]. SDEU[7] opírá rozhodnutí o to, že článek 3 odst. 1 písm. c) bod i) MiFID II výslovně přiznává osobám, které členský stát vyňal z působnosti této směrnice (v ČR investičním zprostředkovatelům), možnost předávat pokyny, které obdrží, povoleným investičním firmám. V opačném směru (kterým se SDEU již nezabýval) je však zřejmé, že MiFID II nedává investičním firmám možnost vstoupit na trh jiného členského státu jinak, než způsoby, které vymezuje MiFID II a tedy nedává jim právo vstupovat na trh pomocí, které členský stát vyňal z působnosti směrnice MiFID II.
Z MiFID II vyplývá, že investiční firma může poskytovat investiční služby na území jiného členského státu EU, a to buď ve formě přeshraničního poskytování služby nebo v rámci práva usazení (pobočky)[8]. V prvním případě k tomu může použít vázaného zástupce usazeného v domovském členském státě. Pokud využije vázaného zástupce z hostitelského členského státu, je tento vázaný zástupce postaven na úroveň pobočky resp. má se zato, že právo usazení investiční firma vykonává s využitím vázaného zástupce[9].
V ČR je vyloučeno, aby investiční zprostředkovatel byl současně vázaným zástupcem[10] a aby tedy mohla zahraniční investiční firma usilovat o tuto formu spolupráce. Mezi vázaným zástupcem a investičním zprostředkovatelem je totiž zásadní rozdíl a potenciální střet zájmů. Zatímco vázaný zástupce se podílí na distribuci a poradenství jménem a na účet (a se zodpovědností) zastoupené jediné investiční firmy, investiční zprostředkovatel využívá spolupráce s více investičními firmami a zodpovědnost nespočívá výlučně na zastoupené investiční firmě.
Pokud je náš závěr správný, je zbytečné poukazovat na potenciální daňové důsledky, které by pro zahraniční investiční firmu mělo využití vázaného zástupce, který je postaven na úroveň pobočky.
U investic do zahraničních investičních fondů se investičním zprostředkovatelům otevírají širší možnosti přímé spolupráce se zahraničními produktovými továrnami z EU (investiční společnosti a samosprávné investiční fondy z EU), protože distribuce investičních fondů na území jiného členského státu z pohledu produktové továrny není považovaná za výkon činnosti zahraniční investiční společnosti nebo samosprávného fondu na území jiného členského státu[11]. U obvyklých modelů distribuce zahraničních fondů bude významné, že vedlejším efektem rozhodnutí SDEU bude potřeba jeho analogické aplikace i na zahraniční investiční fondy a přiznání možnosti investičním zprostředkovatelům předávat pokyny přímo i těmto produktovým továrnám nebo podle instrukcí jejich tzv. transfer agentům.
V případě dotazů se prosím obraťte na autory článku nebo členy týmu EY, se kterým spolupracujete.
Autoři:
