Daňové a právní zprávy - červen 2025

Úvodník – Ústavní soud udělal tečku za korunovými dluhopisy a vyslal signál daňové veřejnosti

Ústavní soud 5. května 2025 zamítl stížnost ve věci korunových dluhopisů (I.ÚS 2693/23). Rozhodnutím zřejmě udělal poslední tečku za těmito kauzami. A možná vyslal signál k posuzování daňových optimalizací v budoucnu.

Příběh korunových dluhopisů začal v roce 2011. Česká republika využila dlouho účinné zaokrouhlovací ustanovení a vydala sérii dluhopisů s nominální hodnotou 1 Kč. Jen nešlo koupit jeden, ale minimálně tisíc. Fyzické osoby úrokový příjem z dluhopisů díky zaokrouhlení nedanily a po dluhopisech se zaprášilo. Náměstek Ministerstva financí označil emisi za legální možnost daňové optimalizace, která existuje dlouhou dobu. Státu zřejmě nešlo upřít potřebu financovat se dluhem a také použití získaných prostředků na legitimní účely. Emisi s využitím zaokrouhlovacího ustanovení následně replikovaly stovky soukromých emitentů ve šťastných a méně šťastných konstelacích. A řada jich skončila doměrkem se závěrem o zneužití práva. S účinností od roku 2013 zákonodárce změnil pravidla zaokrouhlování. A od roku 2020 pak zákonodárce zrušil výhodné zaokrouhlování i pro staré dluhopisy z roku 2012.

Z dnešní perspektivy už nemá cenu spekulovat nad jednotlivými kauzami. Užitečnější je přemýšlet nad dopadem na budoucnost. Způsob vypořádání stížnosti naznačuje, že Ústavní soud zprávu k budoucímu plánování možná chtěl vyslat.

Ústavní soud stížnost neodmítl jako zjevně neopodstatněnou, jak je v daňových věcech běžné (přece jen je to výjimečný prostředek obrany). Nařídil její projednání – což některé kolegy na sociálních sítích navnadilo v očekávání zásadního převratu. V rámci projednání ale ústavní stížnost zamítl.

Následující pasáže rozhodnutí nám přijdou klíčové:

• Stěžovatelka namítala, že podle čl. 11 odst. 5 Listiny platí, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, a dovozovala nepřípustnost zpětného dotváření daňové povinnosti. Poukazovala na neurčitost zákona a upozorňovala, že měl být v pochybnostech, v souladu s ustálenou judikaturou, interpretován v její prospěch (tzv. in dubio mitius).
• Ústavní soud na to reagoval kritikou judikatury za nejednotné a nesprávné využívání zásady „in dubio mitius“. Z jeho pohledu neurčitost zákona a možnost jiného výkladu bez dalšího není důvodem pro upřednostnění výkladu příznivějšího pro poplatníka. Zmíněný princip je třeba zohlednit pouze v situacích zásadních výkladových pochybností.
• Stěžovatelka dále upozornila, že vydání korunových dluhopisů bylo řádnou legální optimalizací, která má být chráněna principem právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a dobré víry.
• Ústavní soud však dospěl k závěru, že daný kontext neposkytoval stěžovatelce dostatečně silnou (oprávněnou) důvěru v právo, a proto orgánům aplikujícím právo nebránil uplatnit zákaz zneužití práva – ať už by jeho použití znamenalo dotváření práva, či jeho výklad v užším smyslu.
• Dle ÚS je pro hodnocení důvěry stěžovatelky v právo důležité, že výjimky z obecných principů zdaňování musí být s ohledem na princip rovnosti opřeny o řádné zdůvodnění. Daňové zvýhodnění je podle ÚS ostatně ekonomickým ekvivalentem subvence.
• Je jistě věcí státu, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. Musí prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Kritéria, podle nichž takové odůvodnění činí, přitom musí být objektivní, a to právě pro danou oblast.
• Při posuzování důvěry v právo by měl interpret zákona vycházet z předporozumění, že zákonodárce racionálně sleduje veřejný zájem.

Ústavní soud tedy zjednodušeně říká, že daňová zvýhodnění (zde výhodné zaokrouhlování) představují výjimku z rovného zacházení. Jedná se o ekvivalent subvence a musí pro něj existovat objektivní zdůvodnění. Daňový subjekt by měl při aplikaci daňové optimalizace vzít v úvahu, že zákonodárce daňové zvýhodnění předpokládal ve veřejném zájmu.

Interpretace Ústavního soudu se mohou vyvíjet v čase. Podle amerického právního realismu aplikace práva nevychází pouze z výkladu textu samotného, ale také ze společensko-ekonomické reality. Zohledňují se důsledky přijatého výkladu pro společnost a ekonomiku nebo třeba životní postoje a náhledy jednotlivých soudců.

Je tedy možné, že v budoucnu budou soudy na podobné situace a případy nahlížet jinak. Možná budou klást větší důraz na odpovědnost zákonodárce (když šel měnit režim zdaňování starých dluhopisů, proč k tomu došlo až v roce 2020, a ne hned 2013). Nebo budou v jiném kontextu vnímat odlišně poměr mezi omezením soukromého vlastnictví a nutností financovat stát.

Dnešní perspektivou je ale při daňovém plánování nutné vyjít z paradigmat uvedených výše.