Daňové a právní zprávy - duben 2026

Úvodník - Nejistota jako provozní standard

Většina z nás má ráda ve věcech jasno. O to víc to platí v oblasti daní, kde se často hraje o velké peníze (a někdy i o víc, pokud se spor posune do trestněprávní roviny). Podnikatelé, daňoví poradci i stát by proto logicky rádi věděli, na čem jsou. Kde přesně leží hranice, co ještě projde a co už ne. A pokud ne, kolik je to bude stát.

Od Nejvyššího správního soudu, jakožto nejvyšší instance správního soudnictví, se tradičně očekává, že dlouholeté spory konečně rozsekne. Ideálně jednou provždy. Jenže realita je dost jiná. Nejvyšší správní soud není továrnou na jistotu, ale institucí, jejímž úkolem je posilovat důvěru v justici – a tím kultivovat celou společnost. Dát smysl světu, který se z nějakého důvodu smysluplně uspořádat nechce. Alespoň tak jeho roli prezentuje na různých odborných fórech jeho předseda Karel Šimka.

Nemalou zásluhu má Nejvyšší správní soud také na proměně finanční správy. Ta dnes funguje úplně jinak než před deseti či dvaceti lety. Je profesionálnější, analyticky silnější a výrazně méně náchylná k elementárním chybám. Pro firmy z toho plyne poměrně nepříjemný závěr: spor se už málokdy vyhraje „na procesu“. Rozhoduje obsah. A především příběh. To, zda celé uspořádání dává ekonomický smysl i bez daňového efektu. Právě v tomto prostoru se dnes pohybuje i judikatura Nejvyššího správního soudu.

Dobře je to vidět v oblasti zneužití práva. Přeměny, financování, vnitroskupinové úvěry. Formálně může být vše v pořádku, struktura čistá, dokumentace bezchybná. Jenže pak přijde jednoduchá, ale nepříjemná otázka: dává to celé smysl samo o sobě? Nebo je hlavním cílem daňová úspora, ke které se zpětně hledá byznysové vysvětlení? Jakmile začne daňový aspekt vyčnívat více než samotná ekonomická logika, rozsvítí se varovné kontrolky. A kde přesně leží hranice, při jejímž překročení už soud řekne „tady ne“, to dnes s jistotou neví nikdo.

Podobně neurčité mantinely se týkají švarcsystému, který se navíc v posledních letech stává stále častěji předmětem kontrol ze strany Státního úřadu inspekce práce. Na jedné straně stojí lákavá představa svobodné volby: pracuj, jak chceš, na vlastní odpovědnost. Na straně druhé stát, který potřebuje vybírat daně, pojistné a financovat sociální systém. Výsledkem je šedá zóna. Hodně šedá. Počítají se odběratelé, zkoumá se ekonomická závislost i míra faktické poslušnosti – ale žádné z těchto kritérií samo o sobě nerozhoduje. Vždy jde o kombinaci faktorů. A tak se může snadno stát, že struktura, která obstála včera, zítra obstát nemusí. Ne proto, že by se změnilo právo, ale proto, že je jinak vyhodnocen skutkový stav.

Do hry navíc stále výrazněji vstupují vylepšené algoritmy a analýzy dat. Výběr daňových kontrol už dávno není nahodilý a je nutné počítat s tím, že bude čím dál sofistikovanější. Pro firmy to znamená jediné: spoléhat se na to, že „se na to nepřijde“, není strategií. Stát má dnes lepší přehled než kdykoli dřív – a bude ho mít ještě lepší.

Správní soudnictví tak nestojí před úkolem nejistotu odstranit. Spíše ji musí udržet v mezích, které jsou pro podnikatelské prostředí ještě snesitelné. Rozhodovat včas a pokud možno konzistentně. Právě v rychlosti rozhodování ostatně vidíme my daňoví poradci v posledních letech výrazný posun: zatímco dříve ležely věci u soudů několik let, dnes je většina sporů u Nejvyššího správního soudu rozhodnuta během jednoho roku.

Jak trefně poznamenal předseda Nejvyššího správního soudu v jednom z rozhovorů, úloha justice se podobá údržbě anglického trávníku. Musí se zalévat. Stříhat. Pořád dokola. Nikdy ale nebude hotový.

A právě v tom je možná nejdůležitější myšlenka pro daňovou praxi. Nejistota v oblasti daní dnes není výjimkou ani selháním systému, ale jeho provozním stavem. Nelze ji zcela eliminovat – lze se s ní pouze naučit pracovat, podobně jako s jinými podnikatelskými riziky. Snad vám v tomto nelehkém úkolu pomůže i následující čtení....