Úvodník – Inflace místo daní?
V březnu 2021 přinesl náš úvodník zamyšlení nad budoucími možnými post-pandemickými daňovými reformami. Okrajově, spíše jako akademický exkurz do historie daňové teorie a politiky v (po)krizových obdobích jsme tu zmínili daň z válečných zisků a válečnou přirážku z roku 1916.
Tentokrát se tedy raději zaměřím na daň, kterou zde již dlouhodobě máme, i když technicky nesplňuje ústavní požadavek článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. (Zamyšlení, zda čerstvě schválená daň z neočekávaných zisků testem ústavnosti projde, nechám na pozdější detailní analýzu.)
Pojďme se podívat na tzv. inflační daň. Tento pojem byl zaveden a poprvé uceleně prezentován v roce 1924 v díle významného ekonoma 20. století Johna Maynarda Keynese A Tract on Monetary Reform v kapitole Inflation as a Method of Taxation. Příjem státu z emise peněz byl Keynesem definován jako daň: „Vláda může tímto způsobem [tiskem peněz] zabezpečit dispozici skutečnými prostředky, prostředky zrovna tak skutečnými, jako jsou ty, jež získává zdaněním. ... Vláda může žít tímto prostředkem, když nemůže žít žádným jiným. Je to forma zdanění, které je nejtíže uniknouti, jak veřejnost seznává, a kterou i nejslabší vláda dovede vnutit, když nedovede vnutit nic jiného.“
Rostoucí státní výdaje a s tím spojená monetizace státního dluhu (např. emisí státních dluhopisů) vede díky zvyšujícímu se objemu peněz v ekonomice k inflaci, tedy k poklesu reálné hodnoty peněžních zůstatků. Toto snížení hodnoty je zjednodušeně právě onou inflační daní (byť ekonomické studie a modely jsou mnohem komplikovanější a v přesných definicích se různí). Inflační daň se na první pohled podobá všeobecné dani ze spotřeby nebo dani z příjmů s jednotnou sazbou a měla by tak dopadat na poplatníky zhruba přímo úměrně jejich bohatství. Adam Smith by se nad splněným principem spravedlnosti zaradoval. Problémem je však rigidita některých cen, pomalejší zvyšování mezd a starobních důchodů, což vede spíše k regresivnímu dopadu této daně. Rovněž bývá typicky zvýhodněn dlužník oproti věřiteli, protože inflační očekávání nejsou dokonale reflektována.
Aktuální vysoká míra inflace má zřejmý pozitivní vliv na výši vybraných daňových příjmů, kdy většina daňových základů díky inflaci roste. Roste pochopitelně i výdajová strana rozpočtu, i když typicky pomaleji. Pokud se však podaří výsledný deficit držet v relativně stabilní výši (ekonomové pro ČR odhadují 250–300 mld. Kč ročně), pak bude mít sama vysoká inflace letos i v příštích letech významný pozitivní dopad na stabilizaci veřejných financí. Klíčový ukazatel poměru rozpočtového deficitu vůči HDP (jedno z maastrichtských kritérií, cílené pod 3 %) se díky inflačnímu nárůstu hodnoty HDP ve jmenovateli bude automaticky zlepšovat. A to bez nutnosti nepopulárních výdajových škrtů či zvyšování daní v čitateli. Zaplatíme to právě onou méně viditelnou inflační daní. Bez daňového přiznání, bez platebního výměru, bez ústavních stížností (a bez daňového poradce).
I když nad ústavností inflační daně zauvažoval i předseda Nejvyššího správního soudu JUDr. Šimka v průběhu zářijového semináře NSS a Komory daňových poradců, a to v rámci diskuze zdaňování nárůstu hodnoty aktiv způsobeného kurzovým rozdílem u fyzické osoby (aprobováno relativně kontroverzním a diskutovaným rozsudkem NSS).
Závěrem si tu dovolím ještě zmínit objevující se úvahy o možnosti úplně nahradit výběr daní inflací. Je to revoluční myšlenka. Vysoká inflace samozřejmě ekonomice neprospívá. Vysoká míra zdanění ale také ne. Lidi štve jak vysoká inflace, tak vysoké daně. Maximální objem peněz, které může stát získat inflací, je limitován. Stejně tak je tomu u výběru daní. Zatím však vyhrává konvenční zdanění. Je lépe předvídatelné. Roky prověřené a prostudované. V našich ekonomikách umíme fungovat spíše v prostředí s daněmi než s vysokou inflací. Prostě tradice je tradice.
