Nejvyšší správní soud k paušálním výdajům u profesionálních sportovců

Nejvyšší správní soud k paušálním výdajům u profesionálních sportovců

21. června 2021
Předmět Tax Alert
Kategorie Daně z příjmů

Zobrazit zdroje

Nejvyšší správní soud („NSS“) posuzoval otázku, zda profesionální hokejista mohl proti svým příjmům ze samostatné činnosti uplatnit výdajový paušál ve výši 60 %, nebo 40 %.

Správce daně doměřil hokejistovi daň z příjmů fyzických osob, a to z titulu nesprávně uplatněné výše výdajového paušálu ve výši 60 %, protože hokejista neměl živnostenské oprávnění. Odvolací finanční ředitelství („OFŘ“) se s tímto názorem plně ztotožnilo.

V další instanci krajský soud rozsudkem zrušil rozhodnutí OFŘ a dovodil, že hokejista v daném zdaňovacím období vykonával živnostenské podnikání, a mohl proto při uplatňování výdajů postupovat podle pravidel pro příjmy z živnostenského podnikání, i když fakticky živnostenským oprávněním nedisponoval. Klíčovým znakem podle krajského soudu byla materialita daného vztahu, konkrétně vůle obou stran (sportovce i klubu), aby hokejista vykonával činnost formou živnostenského podnikání. Z tohoto důvodu přiznal hokejistovi možnost uplatnit výdaje ve výši 60 %.

Proti rozsudku krajského soudu podalo OFŘ kasační stížnost, kterou NSS uznal jako důvodnou a vyhověl jí. Zásadní argumenty vyvracející závěry krajského soudu shrnujeme níže:

  • Nelze najít rozumné vysvětlení, proč by zákon o daních z příjmů odkazoval při aplikaci paušálních výdajů ve výši 60 % na interpretaci živnostenského podnikání k živnostenskému zákonu, aby nakonec tato kritéria překlenul poukazem na potřebu pouhého materiálního posouzení konkrétní činnosti;
  • Není důvod, proč by zvýhodnění v podobě uplatnění výdajů ve výši 60 % příjmů z živnostenského podnikání mohl využít i poplatník, který není držitelem živnostenského oprávnění;
  • Názor krajského soudu je nepřiměřeně extenzivní, neboť bez dalšího posuzuje jako živnostenské podnikání de facto jakoukoliv činnost, která by vykazovala znaky živnostenského podnikání.
  • V krajním případě by mohlo dojít k situacím, kdy vykonávaná činnost bude na jedné straně posuzována jako neoprávněné podnikání z pohledu živnostenského zákona, na straně druhé však daňový subjekt bude moci využít zvýhodněnou úroveň paušálních výdajů.

S případnými dotazy či komentáři kontaktujte autora článku nebo svůj klientský EY tým.

Autoři:

Adam Linek

Kristýna Kankrlíková

  • Tax Alert - English version

    The Supreme Administrative Court examined the question of flat-rate expenses of professional athletes

    The Supreme Administrative Court ("SAC") considered the question whether a professional ice hockey player could deduct from his earnings from self-employment flat expenses in the amount of 60%, or 40%.

    The competent tax authority had assessed additional personal income tax to be paid by a hockey player on the grounds that the applied flat expenses of 60% were incorrect, as the hockey player did not possess a trade license. The Appellate Financial Directorate (“AFD”) upheld the decision.

    The Regional Court, as the court of higher instance, annulled the decision of the AFD and held that, in the tax period in question, the hockey player had carried on a trade and was, as a result, eligible to claim expenses according to the rules governing income from a trade, even if he did not in fact possess a trade license. According to the Regional Court, the key feature was the materiality of the given relationship, namely the will of both parties (the athlete and the club) for the hockey player to carry out his activity in the form of a trade. For that reason, the court allowed the hockey player to claim expenses at 60 %.

    The AFD lodged a cassation appeal against the Regional Court's judgment; the SAC found the appeal to be well-founded and upheld it. We summarize below principal arguments refuting the Regional Court's conclusions:

    • There are no reasonable arguments explaining why, for the purposes of application of the flat expenses of 60%, the Income Taxes Act would refer to the interpretation of the Trades Licensing Act, only to end up overriding these criteria by referring to the need for a mere material assessment of a particular activity;
    • There is no reason why a taxpayer who does not own a trade license should use the advantage of a 60% flat expenses against income from a trade;
    • The Regional Court's view is unreasonably wide-ranging, as it treats as a trade de facto any activity with the features of a trade, without further consideration.
    • In extreme cases, an activity would, on the one hand, be regarded as unauthorized business from the point of view of the Trades Licensing Act, while, on the other hand, the taxpayer carrying out such activity would be able to benefit from the advantage of higher flat expenses percentage.

    If you have any questions or comments, please contact the authors of the article or your EY client team.

    Authors:

    Adam Linek

    Kristýna Kankrlíková